Pane plukovníku, jak to, že vy, synek ze Slovácka, žijete na okraji Prahy v Újezdě nad Lesy?
Tak to je shoda okolností. Se svou současnou manželkou jsme se seznámili na filmovém festivalu v Karlových Varech. Já tehdy sloužil jako letec v Žatci, ale přešel jsem do Kbel, kde jsem pracoval jako zkušební pilot Leteckého zkušebního odboru Vzdušných sil Armády ČR. A znovu jsme se setkali a později se vzali. No a manželka mezitím koupila domek, v němž nyní žijeme.
Mám velice rád přírodu, máme chatu a chalupu u Buchlova a na Vysočině, a tak mi nesmírně vyhovuje ten kus zahrádky u domku, kde bydlím, ovocné stromy, pár kusů drůbeže, a přitom Praha doslova za rohem! Dopravní spojení je výborné a je tu dobré zásobování. Já pro sousedy tradičně organizuji velikonoční oslavu a i jinak s každým dobře vycházíme.
Jsem teď zvědav, jak se bude řešit zdravotní středisko nebo domov pro staré lidi, ale myslím, že nové vedení radnice bude mít dost elánu na tu práci, která je čeká.
Když se vrátíme na začátek vaší kariéry – jaká byla příprava ve Středisku kosmonautů a jak vám pomohla přítomnost rodiny?
Pilotní školu jsem v Košicích ukončil v roce 1965 a lítal jsem na stíhačkách, což, mimo jiné, byla také jedna ze základních podmínek výběru na kosmonauta, takže jsem měl celou řadu let tréninku. Ale příprava na let do kosmu, to je něco úplně jiného. Především se musíte popasovat s tím, že z mnoha miliónů pilotů na celém světě jste zrovna vy v tom nejužším týmu těch zdaleka nejlepších. To vás sice uspokojuje, jenže zároveň to znamená, že vás všichni jako jednoho z těch nejlepších berou a logicky čekají, že všechno znáte, zvládnete, nebudete mít s ničím problém.
Mně pomohlo, že jsem měl rodinu. Dostali jsme byt a žili pohromadě, takže jsem měl zázemí. Nejstarší syn Oldřich se tam zapsal do školy a řeknu vám, že soužití s kluky z jiné země mu ohromně pomohlo naučit se orientovat ve společnosti obecně. Později pracoval jako pilot ČSA na strojích Boeing a jednou ho dokonalá znalost ruštiny jako pilota dostala z obtížné situace v letadle nad Ruskem.
Druhý syn, Miloš, je z jiného těsta, slouží jako policejní náčelník v Horních Počernicích. Dcera Hana vystudovala UK, ale žije na Novém Zélandu. Ta jde spíše v mých stopách, pracuje jako letecká stevardka a jako koníčka má paragliding.
Vystupujete jako popularizátor kosmonautiky, chodíte besedovat do škol. Je pro dnešní mladou generaci vesmír ještě fascinující?
Nejradši mám kluky, tak páťáky. Už mají rozum a zajímá je to. Navíc letectví je dnes velmi popularizováno ve filmech, i když, řeknu vám, většinou tam ukazují úplné pitominy! Ale kluci se pak ptají a já mám možnost jim vysvětlit, jak věci fungují ve skutečnosti. Možná znáte moji hlášku: „Raketa se neřídí. Sedíte jako puk a čekáte.“ Samozřejmě je to nadsázka, ale to, jak jste závislý na technice, je mimořádné. A tu techniku musíte dokonale znát a umět s ní komunikovat.
Jaký má význam zkoumat vesmír?
Význam to má velikánský, to mi věřte. Dobře, jsou obory, které si lze snadno představit. Například geologický průzkum země z vesmíru, hledání ložisek surovin, to je rychlá a spolehlivá cesta. Díky kosmonautice vznikají nové materiály a technologie – všichni dnes třeba znají teflon, ale jsou i další, třeba plavení kovů v beztížném stavu.
Ale hlavní je, především v delším časovém výhledu, osídlování jiných planet. Může to znít jako fantazie, ale kapacita planety Země se pomalu naplňuje. Dnes bychom uměli například dostat skupinu lidí na Mars, ale už bychom je nedokázali dostat zpět. Takže co teď - vyvíjet zařízení, která by umožňovala trvalý život na Marsu nebo vytvořit modul, který by dokázal cestovat tam i zpět?
Lety na Mars – to bylo vždy soupeření USA a Ruska. Zajímá to i jiné země?
Ano, nejvíc právě země s vysokým počtem obyvatel, Čínu, které je hodně pokročilá, nebo Indii. My na ně pohlížíme evropskýma očima a poměřujeme výkony na jednoho člověka. Ale v součtu těch miliard lidí vzniká obrovská masa bohatství a práce. A třeba Číňané letos přistáli na odvrácené straně Měsíce. Takže další výzkum vesmíru je zřejmě otázkou budoucího přežití lidstva.
Pavel Moudrý
Rozhovor původně vyšel v Újezdském zpravodaji, č. 2/2019.
