Sardinie – země pirátů a tajemné historie. To mne lákalo. Chtěla jsem na vlastní oči vidět nuraghy – podivné kamenné megalitické stavby a „hrobky obrů.“
Tzv. nuraghská civilizace obývala Sardinii v období mezi 19. a 8. stoletím před Kristem. Není však jasné a možná nikdy nebude, odkud stavitelé nuraghů na Sardinii přišli, ani jak tito lidé žili. A rovněž se neví, k čemu nuraghy sloužily – možná se v nich bydlelo, mohly to ale být obranné pevnosti nebo něco úplně jiného. Lidé nuraghské kultury totiž nezanechali žádné písemné památky, a tak jejich doba nejspíš zůstane navždy obestřena tajemstvím.
Po zevrubné prohlídce těch největších jsem sama pro sebe došla k závěru, že to byly prostě opevněné vesnice - pevnosti uprostřed s věží – úkrytem proti nepřátelům a ty zbylé, stojící osaměle v krajině, byly hlídkové a obranné věže proti pirátům a jiným nájezdníkům. A bájné hrobky obrů mi spíš připadaly jako skladiště – obilnice. Tajemné věci se obvykle nakonec ukáží jako něco naprosto jednoduchého a samozřejmého.
Od vystoupení z letadla v Olbii jsem měla pocit, že jsme asi na ostrově úplně sami! Krajina, kterou jsme projížděli, mne fascinovala. Divoká a nespoutaná, takový byl můj první dojem. A všude kolem kopce poseté keři janovců všech barev. A široké silnice, na kterých jsme byli taky sami. Nikde žádné auto. To je šok pro člověka, který doma pro auta nemůže skoro ani přejít silnici.
Sardinie nezklamala. Projeli jsme téměř celou její severní část i kus střední, naše základna se nalézala 1 km od San Theodoro, což bylo 30 km od Olbia. Ubytování jsem našla v hotelu Li Suari a byla jsem nadšená! Bungalovy – vlastně takové malé kamenné domečky ve veliké zahradě, vybavené vším potřebným a tak malebné, tak krásné! Zahrada přenádherná, s různými vonícími keři a jako kulisa v pozadí hory. Ráno jsme vždycky otevřeli okno a z postele koukali na tu krásu. V mém bezuzdném nadšení jsem lítala po zahradě v pyžamu a vyfotila si snad každý ten domeček zvlášť, tak se mi líbily.
Prostudovala jsem nejprve před cestou samozřejmě všemožné příručky, abychom náhodou něco neminuli – kdoví, jestli se sem ještě podíváme. A nejvíc mne pobavil článek o krásných jachtách, nádherných vilkách a popis míst, kde jsou nejlepší zábavní podniky z celé Sardinie – teda nic pro mne. Já vlekla manžela přes neobydlené oblasti, panenská území a nutila ho vylézat, kam se dalo, a prozkoumávat nuraghy, a kdybychom objevili náhodou nějakou tajemnou díru v zemi či ve skále, tak to by vydalo za padesát zábavních podniků. Uprostřed toho článku líčícího novodobá lákadla byla věta, která se mi líbila nejvíc:
„…navštivte Porto Cervo, krásné jachty, nádherné vilky, nejlepší zábavní podniky z celé Sardinie, vemte si sem však hodně peněz nebo si v podniku najděte bohatého pastevce…”
Měli jsme asi smůlu - na žádného pastevce, ať už chudého či bohatého, jsme během celého našeho pobytu nenarazili. A kdyby snad ano, pastevec by rozhodně neměl zájem o nás (teď samozřejmě mluvím o tom bohatém)...:-).
Nehodlám vás unavovat popisy míst, která jsme navštívili – na to jsou příručky. Místo toho si můžete prohlédnout mé fotky v příloze.
Projeli jsme kromě jiného i Smaragdové pobřeží/Costa Smeralda - rozsáhlé pozemky severně od města Olbia začal počátkem 60. let 20. století skupovat muslimský imám Aga Chán Karim IV. a posléze investoval do hotelových a zábavních komplexů pro movité klienty. Jelikož my samozřejmě mezi tu klientelu nepatřili, nedostali jsme se tady vůbec blíž k pobřeží, k moři samému, protože všude byly tabule „Soukromý pozemek“.
Poté jsme zamířili do vnitrozemí. Sami na silnicích, nikde nikdo, nepotkali jsme vůbec žádné auto. A jedna z těch silnic vedla do města, které založili v minulosti piráti, konají se tam velmi zajímavé karnevalové slavnosti ve strašidelných maskách a celé by stálo za to ho prostě vidět. Jenže jsme byli na cestě už celý den. Unaveni jsme zastavili na liduprázdné silnici uprostřed divočiny na veliké křižovatce, na které jedna ze silnic vedla do hor k “pirátům”. Při představě, že pojedeme kamsi dál liduprázdnými horami, když už se málem začíná stmívat, mi má fantazie (jak někde uvízneme v polovině cesty, budeme přepadeni a zahrabáni pod janovce či jiné keře) nedovolila pokračovat. A tak jsme to město neviděli a já toho do dneška lituji.
Stálo by za to se tam vrátit – ale proč je ten život, sakra, tak krátký?
