Duškova přikázání

Myslím, že z tohoto "Návodu na život" bych si vzala sotva polovinu a sama bych pro mé přátele i nepřátele (snad z těch žádné nemám?) rady takto nesepisovala. Vždyť každý z nás je přece vždycky něčím odlišný od druhých! Pokud by někdo za mnou přišel s žádostí o radu, snažila bych se vyhovět, ale jen s myšlenkou na dobrovolné přijetí mé rady. Nikdy bych nenaléhala. V opačném případě: šla bych se poradit se sestrou nebo s někým z mých (snad) dobrých přátel. Žádný spis, ani psycholog...

Také je mi příspěvek Jany Š. velmi blízký. U článku, O čem je obyčejný život, M.H. reagoval mantrou Óm mani padmé húm, která mě dovedla k jedné moudré knížce. V závěru předmluvy autor knížky píše: "Ať vám tato kniha přinese užitek. Nechte ta slova vstoupit do své duše, a jak by vás vyzval Tony, naslouchejte svým srdcem. Naslouchejte jeho příběhům a uslyšíte své vlastní. Tony je duchovní průvodce a přítel na celý život. A teď mi prosím dovolte nechat vás s ním o samotě . . .". Od února ji čtu, s přestávkami pro uzrávání myšlenek, počtvrté a stále nacházím nové věci.

A souhlas s Janou Š. - daří se mu popularizovat cizí myšlenky, prospěšné nám všem.

Život s bolestí je jistě obtížný. Obávám se, že mnohdy ho neulehčí ani "obcházení specialistů" :-( J. Dušek je především herec se schopností snadno si pamatovat texty. Když jsem mu položila otázku, na kterou neměl naučenou odpověď, nebyl rád...

I když to není z jeho hlavy, má to hezky srovnané a díky za to, že to dává k dispozici. Pořád se máme čemu učit. Všichni, bez výjimky. A je to jako ve škole: něco zvládáme na výbornou, něco chvalitebně, v něčem jsme dobří, v něčem dostateční, a jen v máločem jsme dlouho nedostateční. Ale když opakujeme, máme všichni šanci na zlepšení. Pěkný článek. Přinutil mě k zamyšlení ...

Moudrosti pana Duška už jsem někde četla, ale nevadí. Záleží na každém, jak se ke všemu postaví. Něco může pomoci jako poznatek či rada, ne však návod. Přeji lidem, aby se jim dařilo co nejlépe. A mám čím dál menší potřebu hovořit o sobě.

Myslím, že spousta lidí žije normálně bez všelijakých pouček a přikázání. Člověk si to rád přečte, uvědomí si sám sebe . Víte naši dědové a babičky žili prostě , poctivě a netrápili se psychosomatickými potížemi. Zestárli důstojně, dříve se také tak usilovně neprodlužoval život, každý tušil, že prostě musí odejít . Věkem prostě něco přijde, nemůžeme zemřít zdraví. Radovat se, být prospěšní ostatním a tím i sobě, brát s vděkem, co vše ještě můžeme.

Jen ještě dodám: Bod 12. je pro mě prvořadý. Mám za sebou celou řadu operací a dobře vím, kdybych před třiceti lety věděla co vím dnes, co všechno mě "bez ztráty kytičky" mohlo minout. A když se mě dnes kdokoliv zeptá "jak se máš?", s úsměvem odpovím: "Dík za optání, špatně už jsem se měla :-)".

Ježíš se také nebál říkat co se mu nelíbí (bod 2.), nakonec zůstal sám a jak dopadl víme všichni. Proč ho tedy dnes všichni, kteří se dostanou "do úzkých" volají a prosí o pomoc. Mám snad mlčet, nebo "bučet" s davem jen proto, aby mě neukřižovali? Na čí straně je vina, když mě někdo nesnáší kvůli mým názorům? Pokud bych měla žít život dle gusta druhých, ztratila bych možnost žít život svůj. Podle "návodu na život" se učím žít za pochodu od svých 43 let. Je to zákon vesmíru a bez lásky to nejde. Se všemi čtyřiadvaceti body souhlasím bez výhrad ♥♥♥

Pravda pravdoucí!!!!!!!!!!!!!!!!!