Co si myslíte o eutanazii?
Vypadá to jako právo člověka rozhodnout o svém osudu. Ale když se to potom rozjede v praxi, je to způsob, jak se zbavit starých lidí. My bychom naopak měli udělat všechno pro to, aby lidé měli lepší podmínky pro stárnutí a úmrtí, aby byly lepší domovy důchodců, LDN, hospice...
Mají i domovy důchodců a LDN něco společného s eutanazií?
Ty jsou opravdu příšerné, lidé se jich děsí. Protože toto jsou místa, kde mimochodem budeme nejspíš všichni jednou ležet, tak bychom je měli co nejvíc vylepšovat. Místo toho se volá po eutanazii, abychom jako měli svůj život pod kontrolou. To je naprostá iluze. Praxe bude taková, že odvezeme člověka do nějakého šíleného zařízení, kde bude mít šedesát staříků na starosti jedna Ukrajinka a kde budou lidé ve velkých místnostech ležet, řvát a toužit umřít. A oni mu řeknou, vždyť můžeš jít, nikdo tě tady nedrží – máš právo na eutanazii.
To je dost drsné, že?
Tohle bude normálně hromadné vraždění starých, nepotřebných lidí. Mám z toho velkou hrůzu.
Vy jste se s něčím podobným osobně setkal?
Já už to viděl několikrát. Nebo jsem zažil, že doktoři operují bez předchozí dohody s pacientem. Třeba pánovi sebrali varlata, a když se jich ptal, co je k tomu vedlo, řekli mu: K čemu jsou vám dobrý, vždyť už je stejně nebudete potřebovat. Tohle bude stejné: Neotravuj dědku, od čeho máme eutanazii! Upřímně řečeno se toho bojím. Eutanazie vypadá hodně lákavě, ale v podstatě jde o způsob, jak neplatit lidem důchod, na který opravdu peníze nebudou. Nejsou děti. Za koho nebudou ve stáří bojovat děti, ten propadne eutanazii.
Co dělat s nemocným člověkem, který říká, že už nechce žít?
To ale není eutanazie. Eutanazie je, když řeknete druhému: Zabij mě.
Což doktor udělat nesmí...
No tak víte co... Samozřejmě že může, umíme to. To, na co se mě ptáte, je otázka morálky. Podle mě je vrcholná hloupost tohle zavádět. My se ale nebavíme o morálce, eutanazie bude nástroj, jak se zbavit starých lidí. Budou to více méně úkladné vraždy. Když na staré lidi řvete, udělají všechno, co po nich chcete. A jedné nespokojené sestřičce budou donekonečna ustupovat, protože vidí, jak jsou jí na obtíž. Jak říkám, úkladné vraždy. Já to zažil ve Švýcarsku, tam takhle tajně lidi v sanatoriích likvidují. Když má stará bába moc řečí, náhle zemře den poté, co na ní přišel měsíční příspěvek. Eutanazií tuto praxi úkladných vražd jen legalizujeme.
Myslíte si, že eutanazie bude někdy povolená ze zákona?
Bojím se, že ano. Mladý člověk chce mít svůj život pod kontrolou a sní, že eutanazie mu to umožní. Jenže jako starý bude sám uvažovat jinak a ze snu mít svůj život pod kontrolou se stane nástroj mladších lidí kolem něj, jak se ho zbavit. Mrtvý už žalobu nepodá, pokud nemá děti, nikdo to nezkontroluje. Máte podepsaný papír, že pacient souhlasí s eutanazií. Když babička s Alzheimerem podepíše převod, máte převedený barák i s notářským razítkem. Tito dementní pacienti se už dnes zneužívají k tomu, aby přepsali majetek, o kterém už dávno fakticky nerozhodují.
Mohou příbuzní za dementního člověka rozhodovat?
V podobě eutanazie či podle práva ne. Ale praxe je už dnes jiná. Samozřejmě je tam psychický nátlak, potřebujeme byt... Je to nástroj, jak ze starých lidí dostat všechno.
Ke smrti obecně: co byste poradil, jak se vyrovnat s úmrtím příbuzného, aby se pozůstalý sám nezhroutil? Zahladí všechno čas, jak se říká?
Psychika lidí je dobře nastavená na smutek. Se smrtí příbuzného se vyrovnáme snadněji než s rozchodem. Ženy snáze obrečí smrt vlastního muže, než když je opustí. Proto my psychologové máme v tomhle ohledu poměrně jednoduchou práci. Většinou takové vyrovnání se smrtí běží samovolně a nemusíme se moc starat. Přijmout úmrtí je proti rozchodu s partnerem vcelku procházka růžovým parkem.
Tomu se mi ani nechce věřit...
Rozchody kolikrát neberou konce, táhnou se třeba třináct let. Umírání a oplakávání příbuzného většinou trvá půl roku, rok – a je to ukončené. Má to rychlý průběh. Samozřejmě po smutku a bolesti, ale ta rychlost je ve srovnání s rozchodem obdivuhodná. Zatímco tohle máte za rok za sebou, u rozchodu nemáte za sebou vůbec nic, ještě jste ani nerozjela právníky.
Takže vaši ordinaci navštěvují častěji rozvádějící se klienti než příbuzní zemřelých?
Samozřejmě. Mou hlavní specializací jsou rozvody. Úmrtí dělám jen v souvislosti s rakovinou. Teď na jaře nám vyšla kniha o psychice pacientů s nevyléčitelnou chorobou. Ale souhlasím, rozdíly mezi smrtí a rozvodem jsou překvapující.
Co například?
Smrt idealizuje toho, kdo odešel. Rozchod ho démonizuje. Když někdo v rodině zemře, děti si ho zidealizují, manželka o něm mluví, jak byl úžasný. Ten člověk se stává polobohem. Zatímco když se dva rozejdou, rozchody aktivují válečnou strategii na nekonečně dlouho. Rozchod člověk považuje za zradu toho druhého, zatímco u smrti se ví, že váš partner nezemřel naschvál. Navíc vám zůstanou děti, barák, majetek, všichni vás podporují včetně tchyně. Když zemře manžel, láska tchána k synovi přechází na snachu. Když se ale snacha rozejde s jejich synem, tak se vůči ní rozjede nenávist jeho rodičů.
