Psycholog Jeroným Klimeš: Eutanazie je vlastně způsob, jak neplatit lidem důchod
Psycholog Jeroným Klimeš

Psycholog Jeroným Klimeš: Eutanazie je vlastně způsob, jak neplatit lidem důchod

18. 7. 2019

Jaký má uznávaný psycholog názor na eutanazii a kteří klienti nejčastěji navštěvují jeho ordinaci? „Mnohem větší oříšek než úmrtí v rodině je rozchod,“ říká mimo jiné Jeroným Klimeš v rozhovoru pro portál i60.cz.

Co si myslíte o eutanazii?
Vypadá to jako právo člověka rozhodnout o svém osudu. Ale když se to potom rozjede v praxi, je to způsob, jak se zbavit starých lidí. My bychom naopak měli udělat všechno pro to, aby lidé měli lepší podmínky pro stárnutí a úmrtí, aby byly lepší domovy důchodců, LDN, hospice...

Mají i domovy důchodců a LDN něco společného s eutanazií?
Ty jsou opravdu příšerné, lidé se jich děsí. Protože toto jsou místa, kde mimochodem budeme nejspíš všichni jednou ležet, tak bychom je měli co nejvíc vylepšovat. Místo toho se volá po eutanazii, abychom jako měli svůj život pod kontrolou. To je naprostá iluze. Praxe bude taková, že odvezeme člověka do nějakého šíleného zařízení, kde bude mít šedesát staříků na starosti jedna Ukrajinka a kde budou lidé ve velkých místnostech ležet, řvát a toužit umřít. A oni mu řeknou, vždyť můžeš jít, nikdo tě tady nedrží – máš právo na eutanazii.

To je dost drsné, že?
Tohle bude normálně hromadné vraždění starých, nepotřebných lidí. Mám z toho velkou hrůzu.

Vy jste se s něčím podobným osobně setkal?
Já už to viděl několikrát. Nebo jsem zažil, že doktoři operují bez předchozí dohody s pacientem. Třeba pánovi sebrali varlata, a když se jich ptal, co je k tomu vedlo, řekli mu: K čemu jsou vám dobrý, vždyť už je stejně nebudete potřebovat. Tohle bude stejné: Neotravuj dědku, od čeho máme eutanazii! Upřímně řečeno se toho bojím. Eutanazie vypadá hodně lákavě, ale v podstatě jde o způsob, jak neplatit lidem důchod, na který opravdu peníze nebudou. Nejsou děti. Za koho nebudou ve stáří bojovat děti, ten propadne eutanazii.

Co dělat s nemocným člověkem, který říká, že už nechce žít?
To ale není eutanazie. Eutanazie je, když řeknete druhému: Zabij mě.

Což doktor udělat nesmí...
No tak víte co... Samozřejmě že může, umíme to. To, na co se mě ptáte, je otázka morálky. Podle mě je vrcholná hloupost tohle zavádět. My se ale nebavíme o morálce, eutanazie bude nástroj, jak se zbavit starých lidí. Budou to více méně úkladné vraždy. Když na staré lidi řvete, udělají všechno, co po nich chcete. A jedné nespokojené sestřičce budou donekonečna ustupovat, protože vidí, jak jsou jí na obtíž. Jak říkám, úkladné vraždy. Já to zažil ve Švýcarsku, tam takhle tajně lidi v sanatoriích likvidují. Když má stará bába moc řečí, náhle zemře den poté, co na ní přišel měsíční příspěvek. Eutanazií tuto praxi úkladných vražd jen legalizujeme.

Myslíte si, že eutanazie bude někdy povolená ze zákona?
Bojím se, že ano. Mladý člověk chce mít svůj život pod kontrolou a sní, že eutanazie mu to umožní. Jenže jako starý bude sám uvažovat jinak a ze snu mít svůj život pod kontrolou se stane nástroj mladších lidí kolem něj, jak se ho zbavit. Mrtvý už žalobu nepodá, pokud nemá děti, nikdo to nezkontroluje. Máte podepsaný papír, že pacient souhlasí s eutanazií. Když babička s Alzheimerem podepíše převod, máte převedený barák i s notářským razítkem. Tito dementní pacienti se už dnes zneužívají k tomu, aby přepsali majetek, o kterém už dávno fakticky nerozhodují.

Mohou příbuzní za dementního člověka rozhodovat?
V podobě eutanazie či podle práva ne. Ale praxe je už dnes jiná. Samozřejmě je tam psychický nátlak, potřebujeme byt... Je to nástroj, jak ze starých lidí dostat všechno.

Ke smrti obecně: co byste poradil, jak se vyrovnat s úmrtím příbuzného, aby se pozůstalý sám nezhroutil? Zahladí všechno čas, jak se říká?
Psychika lidí je dobře nastavená na smutek. Se smrtí příbuzného se vyrovnáme snadněji než s rozchodem. Ženy snáze obrečí smrt vlastního muže, než když je opustí. Proto my psychologové máme v tomhle ohledu poměrně jednoduchou práci. Většinou takové vyrovnání se smrtí běží samovolně a nemusíme se moc starat. Přijmout úmrtí je proti rozchodu s partnerem vcelku procházka růžovým parkem.

Tomu se mi ani nechce věřit...
Rozchody kolikrát neberou konce, táhnou se třeba třináct let. Umírání a oplakávání příbuzného většinou trvá půl roku, rok – a je to ukončené. Má to rychlý průběh. Samozřejmě po smutku a bolesti, ale ta rychlost je ve srovnání s rozchodem obdivuhodná. Zatímco tohle máte za rok za sebou, u rozchodu nemáte za sebou vůbec nic, ještě jste ani nerozjela právníky.

Takže vaši ordinaci navštěvují častěji rozvádějící se klienti než příbuzní zemřelých?
Samozřejmě. Mou hlavní specializací jsou rozvody. Úmrtí dělám jen v souvislosti s rakovinou. Teď na jaře nám vyšla kniha o psychice pacientů s nevyléčitelnou chorobou. Ale souhlasím, rozdíly mezi smrtí a rozvodem jsou překvapující.

Co například?
Smrt idealizuje toho, kdo odešel. Rozchod ho démonizuje. Když někdo v rodině zemře, děti si ho zidealizují, manželka o něm mluví, jak byl úžasný. Ten člověk se stává polobohem. Zatímco když se dva rozejdou, rozchody aktivují válečnou strategii na nekonečně dlouho. Rozchod člověk považuje za zradu toho druhého, zatímco u smrti se ví, že váš partner nezemřel naschvál. Navíc vám zůstanou děti, barák, majetek, všichni vás podporují včetně tchyně. Když zemře manžel, láska tchána k synovi přechází na snachu. Když se ale snacha rozejde s jejich synem, tak se vůči ní rozjede nenávist jeho rodičů.

 

rozhovor zdraví
Hodnocení:
(4.7 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Iva Pekárková
Pravděpodobně jsem výjimkou, když jsem lépe prožívala dva rozvody, než pak smrt maminky. Byla mně nejen mamkou, ale i kamarádkou. Nikdy nezklamala, i za cenu #vlastni oběti#, což o partnerech říct nemůžu. Z rozvodu jsem se oklepala razdva?, smrt mamky ještě i po 9 letech bolí tak, že se kolikrát ani nedá nadechnout. Chlap je vždy nahraditelný, maminka nikdy. A pokud staroušci trpí v jakýchkoliv zařízeních, kam byli odloženi?, myslím, že hodně z nich by eutanazii volilo raději, než tam #čekat zapomenuti, na smrt#. Toť zase má zkušenost, narozdíl od pana doktora.
Marie Faldynová
Patřím mezi ty, kdo jsou vděčni za tyto objektivní, i když nepopulární informace. Dorazit nemocného opravdu není řešení.
Jitka Havlová
Pan doktor Klimeš je mým oblíbencem už dlouhá léta a s jeho názory souhlasím. Četla jsem i něco od pana Hnízdila, oba mají bohužel pravdu. Snad příští generace přestane vyzdvihovat anorektické mladé ženy, kterých jsou plné televize, a začne se více starat o to, co ji čeká po ukončení pracovní kariéry...
Jitka Caklová
Jan Hnízdil na obalu své knihy "MÝM MARODŮM - Jak vyrobit pacienta, píše: "Lékař je člověk, který podává léky, o nichž ví jen velmi málo, k léčbě nemocí, o nichž ví ještě méně, lidem, o nichž neví vůbec nic." Myslím, že když se stát potřebuje zbavit lidí, z kterých už žádný přínos nekouká, nepotřebuje k tomu zákon o eutanazii. Stačí, když "nemocný" je hospitalizován a ke stávajícím trojím lékům je mu naordinováno dalších 10, některé i 2x denně. Po zmenšení obtíží je v lepším případě propuštěn z nemocnice do domácí péče s dohledem praktického lékaře, který na základě propouštěcí zprávy píše už jen recepty. Pak už nikoho nezajímá zda je nutné toto množství léků stále užívat. Jak dlouho myslíte že trvá, než toto množství "léků", které by měly dle lékařů vyléčit, pacientovi "propálí kotel". Farmaceutická lobby - Smutná realita :-(
Soňa Prachfeldová
Poněkud drsně napsáno, jeden by dostal přímo strach, co vše se mu může stát.
Marie Doušová
Název článku se mi vůbec nelíbí.Eutanázie je podle mě jediný způsob ,jak neprodlužovat utrpení v bolestech umírajícího člověka v LDN. Všechno se dá zneužívat ,ale vymlouvat se na to je nedůstojné a od psychologa dost zvláštní. Nepřála bych mu ,aby skončil v LDN a tam ho udržovali proti jeho vůli při životě. I ten pes ,kůň má humaní odchod ze života dovolen ,jen člověk o sobě nemůže rozhodnout.
Vlasta Simonová
Lékař psycholog nám dává možnost nahlédnout na eutanazii ze strany, kterou neznáme, pokud nejsme lékaři a za to mu děkuji. Díky tomu měním svůj pohled na ni, už si nepřeji, aby byla zavedena. Co by se mělo zavést, tak účinné, nemírné postihy zdravotníků, kteří se zpronevěřují svému povolání a s nemocnými zacházejí neeticky. Každý tu práci vykonávat nemůže, ale nikdo nikoho nenutí ve zdravotnictví pracovat. Taková nelidská sestra např. v LDNce si může jít vyzkoušet klidně jinou práci, jestli se cítí být přetížená a málo placená,např. doplňovat po nocích zboží v marketech, pracovat na údržbě veřejné zeleně,může se starat o dobytek, péct pečivo, rozvážet zboží, aby bylo ráno v obchodech čerstvé...vždyť je tolik jiné práce, kde staří trpící lidé "nejdou nikomu na nervy". Taková bývalá sestra se jinde ani nemusí dočkat nějaké "citové oploštěnosti", jak to tu kdosi "moudře" vyjádřil. PROFESIONÁL zná metody, jak se "citové oploštěnosti" nebo vyhoření vyhnout a přitom stále vykonávat povolání s láskou. Jenom nějaké tele si na rozdíl od profesionála neví rady a lidé kolem tohoto zbytečně trpí, pak na exponovaných místech, kde se pracuje s živými tvory, takový oploštělý tydýt nemá co pohledávat. Může si na chleba zkusit vydělávat jinde, brzo bude vzpomínat!
Helena Baronova
Pan psycholog to mysli dobre: zajistit dustojny zivot v domovech duchodcu. Jenze to by nase spolecnost musela byt vysoce mravne vyspela, soudrzna, motivovana, laskava sama k sobe. V takove dobe ale nezijeme. Praxe je takova, ze zamestnanec domova je zpravidla platove podhodnocen a voli tuto praci jako posledni moznou, navic stale ma peceovatelska pece bohuzel ten punc "spinave prace" a tak potom vypada i vztah zamestnancu ke klientum. Nadruhou stranu chapu, ze prace to je velmi psychicky narocna a casem k urcitemu emocnimu oplosteni musi dojit, jinak hrozi vyhoreni. Kazdopadne sama za sebe, dostat se do situace, kdy jsem doslova uveznena ve vlasntnim tele a je se mnou zachazeno jako se spinavym hadrem, tak doslova prosim vsim cim se prosit da, aby muj zivot lekar humanne ukoncil, bezbolestne podanim nejake latky. Dokonce jsem i pro pripady, kdy clovek ackoliv neni lezici a zcela nemohouci, muze svuj zivot asistovane ukoncit, napriklad z duvodu deprese, exekuce, nevylecitelne nemoci, ztraty rodiny a nemusel nikde chodit skat pod vlak. Je to hudba budoucnosti, ale snad jednou budou existovat boxy, kde clovek muze anonymne prijit, vypit latku, ktera ho bezbolestne usmrti aniz by musel neco zduvodnovat a dokladat to "posudky". Spolecnost bohuzel neni tak vyspela, aby dokazala cloveku v nouzi pomoci, cimdal vic je materialisticka a zivot jedince je posuzovan jen z pohledu, jestli jde z neho na sklonku zivota jeste neco tzv. "vytriskat". Krasna myslenka pana psychologa, bohuzel pri soucasnem stavu spolecnosti, kde jedinou hodnotou je ekonomicky zisk, je utopisticka. Kez se to jednou zmeni!
Ellen Z. Matějová
S názory pana psychologa nelze souhlasit. Je sice vždy možnost cokoliv zneužít, i euthanasii, ale... Ale ve velkém se to jistě neděje ani v zemích, kde je povolená, a ani dít nemůže. Mnohem horší, než dát možnost člověku, který nechce žít (nebo spíše živořit jako živý - mrtvý někde v LDN), aby sám zvolil, kdy, kde a jak chce ze světa důstojně odejít, je nutit člověka, který je zcela nemohoucí a nesamostatný, mnohdy nevnímající okolí, aby takto žil i několik let, aniž by mohl rozhodnout, zda to tak chce. Právě tyto instituce pro lidi přestárlé, nemohoucí, fyzicky i psychicky jen přežívající, je uměle udržují při životě (který postrádá důstojnost a těžko se dá životem nazvat) jen pro statistiky, aby bylo možno říct: všichni se podívejte, jak jsme úspěšní, kolik lidí se dožívá i stovky, jak se zvyšuje věk dožití. Ale v těch statistikách se už neuvádí, V JAKÉM STAVU se tito lidé toho věku dožívají, v jak nedůstojných podmínkách! Já bych tyto praktiky umělého prodlužování věku proti vůli těch lidí samotných klidně nazvala i týráním těchto lidí i jejich příbuzných, kteří se musí někdy i celá léta dívat na utrpení těch, které mají rádi. Výsledek je, že TRPÍ VŠICHNI, a nikdo neví, kdy to utrpení skončí. Takto to může chtít jen nějaký sado-maso, aby nechal svého blízkého trpět a jeho utrpení přihlížel a radoval se z toho, že se ta situace bude prodlužovat na nejvyšší možnou mez. Každý normálně uvažující člověk chce sám odejít důstojněji, a také důstojný odchod dopřát svým blízkým - i když jejich odchod bolí, přihlížet dlouhodobě jejich utrpení bolí mnohem víc.
Eva Krausová
Souhlasím s Olgou S. Úmrtí v rodině je velké trauma, nenahraditelná ztráta a nechápu, jak může toto psycholog srovnávat s rozchodem... I rozchod bolí, ale nejde u něj o život. Pan psycholog zřejmě ještě nezažil velkou duševní bolest z úmrtí v rodině. Ale jinak souhlasím, jsem proti eutanazii, zneužívalo by se jí. Společnost by se spíše měla postarat o péči o nemohoucí s lidským přístupem. Ctít stáří do posledních chvil.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.