Babička je přísná, nechci u ní být

Možná se doba změní, až budou rodiče své děti "vychovávat" stylem, že jim půjdou příkladem, to je totiž základ. Je dobré si uvědomit, kdo "vychoval" rodiče našich vnoučat. Je smutné, vidět maminku s dítětem na vycházce, v jedné ruce mobil, v druhé cigaretu a když dítě nedej bože upadne, dostane na prdel, protože nedávalo pozor a svým pádem maminku vytrhlo z jejího světa. Takhle to dopadne, když se s výchovou čeká, až dítě dostane rozum, aby rodičovskou výchovu pochopilo.

Omlouvám se za hodnocení,chtěla jsem dát šestku,ale jaksi jsem to nezvládla...:-( Pravdivý článek! Já to snad zatím zvládám, ale už jsem vyslechla, že jsem přisná babička,což bych ještě unesla,ale dorazil mne dovětek: ale jsou i hodné babičky, že jo? Tak to mne nadzvedlo...hodná babička,či dědeček nejsou rozhodně ti,co všechno dovolí! Utěšilo mě jen vědomī věku té,co to pronesla.A tak jsem se jí to snažila vysvětlit,ten rozdíl...

Škoda, že dnešní děti stále visí na telefonu ,tabletu a počítači. Doba se mění ,a já mám pocit , že je to škoda.Jak to změnit ,nevím.

Není to jednoduché, vyjít s vnoučaty, ještě to jde s menšími, ale pubertaci mají svůj svět, kamarády, s námi je nuda, nelze než to přetrpět, nevnucovat se, uvidí se co dál. Mám svoje vnuky ráda, ale rozhodně okolo nich neskacu.

Velice zajímavý článek.

Zase jeden hřebíček na hlavičku... tleskám i zoufám si zároveň. Toto téma řeším(e) dnes a denně. Svým způsobem je pro mě útěchou, že to takhle přesně prožívá a vnímá téměř bez výjimky celá moje generace, na druhou stranu je to však důkazem, že je něco špatně... Jenže co s tím? Touha být oblíbenou babičkou je obrovská, ale kde je ta hranice důstojnosti prarodičů, kteří se rozhodně svými zásadami nemají za co stydět? Na své nástěnce u počítače mám přišpendlenou cedulku s datem 24.8.2007, kdy jsem si zaznamenala spontánní výrok jedné mojí přítelkyně, když jsme mluvily o dětech a vnoučatech: "Důslednost s laskavostí spojená budí respekt". Ale dá se tato pravdivá teorie aplikovat v praxi vždy se zaručeným účinkem?

Je to hodně velké a myslím, že i ožehavé téma. Ještě to nezažívám jako babička, ale úplně mi stačí číst příběhy druhých a něco se ve mně bouří. Vždy si uvědomím, že jsem asi moc přísná, že bych se měla asi držet zpátky. Ale rozum mi říká, že jsem snad ve výchově syna tolik nechybovala, když je mi doteď velkou oporou. Bylo by mi to moc líto, kdyby mne vnouče nemělo rádo, ale kupovat si lásku neumím.

Jak já to vidím u nás, babička má chuť a čas si udělá. Mladí čas nemají "", nebo ani chuť?

Nemáme to lehké my, ani děti. Někdy mám pocit, že bych si víc rozuměla s mimozemšťany než s nimi. Je to o to složitější, že se vídáme během roku velmi málo. Je těžké o prázdninách lámat přes koleno něco, co funguje denně po zbytek roku. Letos mě to teprve čeká - dva pubescenti a předškolák. Už teď se těším dvakrát. :-)

Velice zajímavé a aktuální téma, které se týká mnoha prarodičů. Školáci mají dnes opravdu zcela jiný životní styl než měly předchozí generace. Dle mého názoru obecně chybí úcta k přirozeným autoritám, tu nenacházejí většinou ani doma, ani ve veřejném prostoru. Kde mohou pak získat hodnoty, které jsme my přirozeně přebírali od rodičů, učitelů, spisovatelů? Jak vědí, co je správné, když na sociálních sítích sdílejí stovky různých názorů? Snažíme se u nás o dialog s vnoučaty, ale v médiích je preferována ironie, nezdvořilost. Snažíme se vysvětlit pravidla tolerance, ale obě vnoučata vyrůstají v rodinách pošramocených rozvodem. Zdá se mi, že to mají těžké nejen prarodiče, ale i vnoučata, protože svět se mílovým kroky vzdaluje od mezilidské komunikace z očí do očí k anonymním informačním technologiím, kde je "svoboda" jedince tou jedinou správnou kategorií.