Tuhle jsem seděla s babincem, vesměs staršími dámami, na kafíčku. Vyprávěly jsme si o ledasčem, ale gró tématem bylo babičkovství. Příběhů bylo ke slyšení mnoho, vždyť jsme už babičkami všechny. Už víme své. V jednom případě jsem si ovšem vyposlechla jen část příběhu:
Maminka roční dceři prostřednictvím videohovoru zprostředkovala dálkovou komunikaci s babičkou, která bydlela více jak 300 km od jejich bydliště. Babička si v úžasu dlaní tiskla hruď a s širokým úsměvem blahořečila dnešním technologiím, neboť se jí dostalo možnosti alespoň přes médium sdílet neúprosně rychlý vývojový pokrok své vnučky. Uvědomovala si, že do důchodu má ještě několik let, dovolené pouze 25 dnů, které neumí jednoduše rozpočítat na plánované či vynucené čerpání, včetně cest za vnučkou. Také nutno uvést, že se cítí opravdu svěže. Ráda by svůj Vesmírem vyměřený čas nepromarnila, ráda by ještě někam letěla, něco viděla a prožila chvíle, které si nelze koupit. Chtěla by žít nadále plnohodnotně pro sebe i svou rodinu. Videokontakt velmi kvitovala.
„Ahoj holčičky, tak ráda vás vidím“, radovaly se babičce hlas i srdíčko, když na displeji telefonu uviděla roztomilou holčičku, která v dětské stoličce suverénně baštila svůj večerní žvanec. „Prvního srpna přijedu, už za 14 dnů, a konečně vás zase postiskám!“, sdělovala babička radostnou zprávu s nadšením a očekáváním radosti i na druhé straně aparátu.
„Až v srpnuuúúúú, proč ne dříve?“, reagoval zklamaně telefon hlasem snachy. Její hlas dále pokračoval synchronně s obrazem na displeji, kde zvednutý ukazováček tancoval po obrazovce v taktu slov: „Ty, ty, ty, babičko!!! …máš tu povinnosti!“
Příběh jsem přestala dále poslouchat. Příčinou bylo slovo „povinnost“, které mi do příběhu ani trochu nezapadalo. Jak se tam vzalo? Co jím bylo myšleno? Jaké povinnosti od babičky lze očekávat v souvislosti s vnoučaty, za předpokladu, že vnoučata vyrůstají v úplné a fungující rodině, což byl případ z příběhu? Existují takové povinnosti vůbec? Existence babičky a dědečka je přece vynucenou rolí zvenčí, žádná babička ani dědeček nejsou samozvanci. Nikdo si tu roli plánem nenačasuje. A když vám tuto roli náhoda zajistí, získáte ji švihem proutku a ještě k tomu doživotně, třeba i násobnou. Jak si tuto pasivně získanou roli každý zahraje, je jen na něm, na jeho objektivních i subjektivních možnostech. Míra není stanovena. Bylo by hloupé očekávat sehrání role podle vzoru minulých generací, neboť ty žily v jiném světě, bez sociálních sítí a internetu, byly jinak vzdělané morálně i eticky, žily v duchu jiných tradic. Stejně tak by však bylo hloupé rolí ignorovat dimenzi návaznosti rodinných systémů a nechtít se stát živým přemostěním dávné minulosti s přítomností, to vše předávat vnoučatům s nadhledem a odstupem. Ale jak říkám, každý dle svých možností – emočních, fyzických, zdravotních, finančních, zájmových apod. Dobrovolně, bezpodmínečně.
Roli babičky a dědečka považuji za odměnu těm, kteří vychovali a postavili do života své děti, jež se následně staly zodpovědnými rodiči. Štafeta byla předána. Ta odměna je míněna ve smyslu, že jsou na světě naše vnoučátka, milované bytosti, vůči nimž nic nemusíme, pouze můžeme, pokud chceme, pokud zvládáme, pokud jsme jimi přijímáni (všechny tři podmínky platí současně, absence byť jedné z nich, potenciálně zadělává na nedorozumění, přetvářce, konfliktu). Nicméně, stále je to o tom, že babička a dědeček, když je v primární rodině vnoučete vše, jak má být, nemají žádné povinnosti, s výjimkou těch, ke kterým se dobrovolně hlásí.
Babička a dědeček jsou podle mne jako nepovinné předměty ve škole. Když nepovinné předměty dítě baví, účastní se každé výuky s nadšením, když ho nebaví, chodí na předměty otrávené a co nejméně. V kontextu s babičkou a dědečkem nastane obdoba, cítí-li se vnouče s babičkou a dědečkem dobře a vesele, je s nimi rádo kdykoliv, v opačném případě je to trpné trávení času. Každopádně obě podoby vzájemného vztahu vnoučete a babičky, resp. dědečka, jsou pro vnouče obohacující, něčemu jej naučí.
Podle mého názoru, už jen prostá existence babičky a dědečka je nenárokovou přidanou hodnotou dětství jejich vnoučat. Nejen z pohledu rodového zakotvení, ale i z pohledu bezpečí, jistoty. A pokud babička s dědečkem projeví o svá vnoučata zájem a zařadí je do svého akčního rádiusu, je to záviděníhodný nadstandard, samozřejmě, je-li rodičovstvo vnoučat svolné a je v názorovém souladu s aktivitami, které jejich děti s babičkou a dědečkem provádí.
Také si myslím, že role babičky a dědečka je ve vztahu k rodičům vnoučat často soubojem možností a očekávání. Neexistuje paušální šablona pro babičku a dědečka. Každý jsme jiný. Jedna skupina babiček by hlídala vnoučata neustále, až z toho rodiče i vnoučata šílí, zatímco jiní rodiče to přijmou jako standardní samozřejmost. Jiná babička je volná jednou za půlrok a rodiče vnoučat jí to vyčítají, neb si chtějí chodit o víkendech do baru a nemají tak hlídání, zatímco druzí rodiče vnoučat jsou vděční, že alespoň nyní to vyšlo. Jedna babička je kuchta, jiná zase sportovkyně, jedna miluje seriály, druhá zase modlitební knížku. Od těchto a jiných možností se krystalizuje jedinečná babičkovská nabídka, která jde naproti očekávání rodičů vnoučat. Opět ale – nic se nemusí. Žádné povinnosti. Ber, nebo nech být.
Tedy, kde se v příběhu vzalo slovo „povinnost“? Ať toto téma probírám v hlavě z jakékoliv strany, z pohledu rodičů, z pohledu babiček a dědečků, nebo z pohledu vnoučat, kombinuji napříč spektrem tří po sobě jdoucích generací, povinnost mi z ničeho nevyplývá. Uzavírám svou úvahu a nabývám přesvědčení, že slovo „povinnost“ do příběhu nepatřilo, byla to zajisté nesprávná interpretace. „No jo, babinec!“
