Přemýšlení v tichu vymizelo ze života

Netvrďte, že v mládí jste "rozjímali". K duševnímu rozjímání musí člověk dospět a je to záležitost lidí, kteří něco v životě prožili a mají o čem rozjímat, tedy, pokud je nepostihne stařecká demence. Přece mi nechcete tvrdit, že třicetiletý mladík by měl sedět na terase, čučet na stromy a rozjímat - o čem?

Ticho, samota, rozjímání, přemýšlení. To je to, co nejvíc miluju, ale mám málo příležitostí. Prahnu po chvilce ticha. Nemusím ležet a hledět do stropu, ale být v tichu. Zrovna včera jsem si takto užila téměř celé odpoledne. A přitom jsem udělala práce víc, než mnohdy za tři dny.

Dnešní mládež osobně neznám. Z mého života přemýšlení v tichu rozhodně nevymizelo. Potřebuji ho. Zajímalo by mne, jak byl ten výzkum koncipován. Jestli dotyční věděli, že jsou zkoumáni, či ne – tedy: a) byli-li např. organizovaně zavřeni do místnosti, nebo b) sledováni třeba v čekárně u lékaře. V případě a) dále, zda spolu nesměli mluvit. Kdybych byla někam takto „nahnána“, vzhledem ke své netrpělivosti bych jistě v klidu nepřemýšlela, ale čekala, až bude konec; myslíc maximálně těkavě na nepodstatné věci. Což by se ovšem asi nepoznalo, pokud bych klidně seděla.

Já si myslím, že dnešní mladí trpí hyperaktivitou i když si to nepřiznají. A nemyslím tím vnoučata, ale jejich rodiče. Já se přiznám, že ráno si nepoležím, pouze výjimečně. To raději jdu ven, sama jen s pejskem. A jsem ráda, když nikoho nepotkáme. Šlapeme v tichu, v klidu pozoruji přírodu, fotím a přemýšlím. Pejsek naštěstí nepotřebuje, abych s ním mluvila. Tak jsme dnes ráno od třičtvrtě na šest do osmi hodin ušli sedm kilometrů.

Tak v tomhle jsem naprosto minusová. Musím totiž mít pořád nějakou činnost. Ale neustálé uklízení, vaření a další činnosti v bytě k tomu nepatří. Mám dost výtvarných, hudebních a zvířecích aktivit, ještě částečně školu a Univerzitu třetího věku. Přeji si jen, abych své aktivity mohla ještě dlouho zvládat.

Mám podobné názory jako Jana Š. A moc se mi taková chvilka přemítání a přemýšlení líbí. Nic sice světoborného nestvořím, ale proč taky?

Já se přiznám, že se někdy se cítím nesoustředěná, asi i neodpočatá, a to pak kolem sebe vytvořím bublinu klidu. V tom úžasném klidu chvíli vydržím na nule se zavřenýma očima, pak ale začne mozek vysílat myšlenky. Za tu chvilku klidu si docela dobře odpočinu.

Z mého rozhodně nevymizelo, naopak.

Jani a ostatní, já nápodobně.

To mě pobavilo. A jsem ráda, že se vymykám z toho zpovykaného davu, který by mě jednoznačně označil jako lenocha. Nikdy nelenoším, i když pořád nepulíruju byt a neorganizuju někomu život. Umím nejen dlouze přemýšlet (často nepochybně i o "nesmrtelnosti chrousta"), umím i nemyslet. Jde o stav, ze kterého se velmi těžko vrací do pilného a uspěchaného světa. A pořád ještě vnímám víkendy jako okamžiky pohody, kdy opravdu nic nemusím. Přesto nepolehávám, to mě nebaví. :-)