I když hory lidi přitahovaly odjakživa, základy moderního horolezectví byly ale položeny až v druhé polovině 19. století. V Jižním Tyrolsku považují za zlomové léto roku 1869, kdy vídeňský horolezec Paul Grohmann spolu s místními horskými vůdci Franzem Innerkoflerem a Peterem Salcherem zdolali během několika týdnů tři obtížné vrcholy, na které si do té doby netroufli ani ti největší odvážlivci. I z dnešního hlediska šlo o obtížné výstupy na Dreischusterspitze, Sassolungo a Große Zinne, tedy na prostřední a nejvyšší z trojice ikonických skalních zubů Drei Zinnen, které se staly symboly celého pohoří.
Trojice smělých výstupů Paulu Grohmannovi vynesla přezdívku král Dolomit a současně inspirovala další dobrodruhy z celého světa v hledání dalších, čím dál obtížnějších cest vedoucí na vrcholy zbylých štítů. V roce 1875 Grohmann vytvořil podrobnou mapu pohoří a od dva roky později publikoval knihu Wanderungen in den Dolomiten (Toulky v Dolomitech), které zájem turistů o oblast ještě zvýšily. V Jižním Tyrolsku byl založen alpinistický klub, hledaly se nové cesty, stavěly horské chaty a bujel zájem o služby profesionálních průvodců. Výročí vzniku moderního horolezectví si letos v létě Jižní Tyrolsko připomíná řadou kulturních akcí, které se konají v Sextenu a ve Valgardeně.
Do historie objevování nových výstupů se zapsali i Češi. Bratři Michal a Miroslav Coubalovi v roce 1988 vytvořili cestu Alpská růže na nejvyšší z vrcholů Drei Zinnen a o rok později Cestu na památku Claudio Barbiera. Vzdali tak hold belgickému horolezci, který zde tragicky zahynul v květnu roku 1977. Severní stěna štítu Große Zinne patří dodnes k extrémním výzvám i pro ty nejzdatnější horolezce.
Nejvýše laťku posadil Alexander Huber, když v roce 2002 vylezl Große Zinne severní stěnou bez jištění. Jeho výkon byl pozoruhodný nejen z hlediska z hlediska obtížnosti, ale i kvůli vlastnostem vápence, který se snadno láme a drolí.