Tyto věty si vybavují z dětství ženy, kterým je nyní mezi šedesátkou a sedmdesátkou. Byly pro ně tak stresující, že si je dodnes pamatují.
Přísná, ambiciózní matka, která se rozhodla, že její dcera bude úspěšná a bude mít výrazně lepší život než je ten její. Takové typy žen se vyskytují v každé době, v různých podobách, ale vždy zanechají v dětech stejný otisk: Nejistotu, neschopnost žít bezstarostný život, touhu se srovnávat s ostatními, přání mamince dokázat, že nezklamalo. Mnohé dcery tyto pocity mají i v hodně vysokém věku.
Pětapadesátiletá Kateřina nyní dochází za svou nemocnou mámou do léčebny dlouhodobě nemocných a neví, co s ní bude dál. Pracuje totiž v Praze, má náročné zaměstnání, zatímco její matka žije v malé obci na severu Moravy a její zdraví se zhoršilo tak, že potřebuje pomoc druhých. „Pokaždé, když přijedu po tříhodinové cestě vlakem a běžím rovnou do léčebny, máma podotkne něco ve smyslu, že na ni nemám čas. Přitom právě ona trvala na tom, ať mám vysokou školu, náročné zaměstnání. Ona mě nabádala, ať se přestěhuju do Prahy, že jedině tam dosáhnu úspěchu. To byla přesně její slova,“ říká Kateřina.
Popisuje věty, které jí máma v dětství a dospívání říkala. Převážně jde o kritiku až ponižování. Nedávno si o tom spolu poprvé promluvily. Matka jí řekla, že vše dělala vědomě, proto, aby Kateřina byla tvrdá, úspěšná, aby měla lepší život než ona. „Ona se brzy vdala, táta za moc nestál, doma nebylo moc peněz. Její vidina byl luxusní bezstarostný život a rozhodla se, že já ho dosáhnu. Co chci ale já, to ji nikdy nezajímalo a netuší, jak náročná moje práce je,“ uzavírá Kateřina, manažerka ve velké zahraniční firmě. Sama však uznává, že nebýt tvrdé výchovy, zřejmě by nyní nebyla v tak vysoké pracovní pozici, v jaké je, neuměla by tři jazyky, neměla by dvě vysoké školy.
A podobný názor mají i psychologové. Profesorka Erika Rascon Ramirezová z univerzity v Essexu deset let studovala zkušenosti asi patnácti tisíc dívek ve věku třináct a čtrnáct let. Dospěla k jednoznačnému závěru, že pokud je vychovávaly přísné a náročné matky, ty dcery jsou úspěšnější než dcery matek laskavých, spíše prosazujících takzvanou volnou výchovu. Profesorka jednoznačně prosazuje, aby rodiče dávali dospívajícím dětem úkoly a trvaly na jejich plnění. „Mělo by se zavést to, co starší generace ve svém dětství považovala za normální,“ uvedla.
Před několika lety vzbudila rozruch kniha Amy Chuové, Američanky čínského původu. Pojmenovala ji Bojová píseň tygří matky a líčí v ní, jak tvrdě vychovává své dvě dcery. Jedná se profesorku práv na univerzitě a její kniha byla přeložena do desítek jazyků. Absolutně totiž nabourala víru americké a evropské společnosti, že dětem nejlépe svědčí volná výchova. Chuová se díky knize stala slavnou, ovšem spousta lidí její přístup vůbec nechápe a vyvolává v nich odpor, protože trendem je výchova přesně opačná. Ona však říká: „Mým cílem jakožto rodiče je připravit dcery na budoucnost, nikoli se jim zalíbit.“
Popisuje, jak dcery nesmí přespávat u kamarádek, nesmí hrát videohry, nesmí se dívat na televizi, povinně hrají na housle a na klavír, i když je to nebaví. Popisuje tvrdé tresty. Nakonec popisuje i to, jak se z její dcery, která na klavír odmítala hrát, stala obdivovaná pianistka, která už ve čtrnácti koncertovala v Carnegie Hall.
Co na to říká její dcera, nezmínila, ovšem určitě by bylo zajímavé povídat si s ní, až jí bude čtyřicet a více. Právě zralé ženy totiž velmi často začínají hodnotit, jaký jejich vztah s matkami je. Mnohé matky totiž potřebují jejich pomoc, kontakt začíná nabírat jinou podobu. Ženy jsou moudřejší a tak často bilancují, jak je vlastně matky vychovávaly, co jim do života daly. A právě ty, které byly vychovány přísně, často nevědí, zda to bylo dobře či ně, zda mají s matkou vztah dobrý nebo mizerný.
„Když pozoruju dceru, jak mluví s mou vnoučkou, jsou jako dvě kamarádky. Já s mojí mámou takový vztah neměla. Ona mi jen dávala příkazy, pokyny, často mi zcela jasně řekla, že nejsem hezká, že se hrbím a podobně. Možná to myslela dobře, chtěla mě motivovat, ať si ohnutá záda hlídám a držím se rovně. Výsledkem ale bylo, že jsem si celé dospívání připadala ošklivá, nemotorná, nemožná. Když se mi něco nedařilo, máma mi dávala najevo, že jsem takzvaně nemožná. To bylo její oblíbené slovo. Až někdy po čtyřicítce, kdy jsem se začala zajímat o psychologii a našla si kamarádky, se kterými leccos rozebíráme, jsme si uvědomila, že máma mě svou náročností připravila o pěkné dětství. Já vyrostla s tím, že jsem nemožná a všechny jiné dívky jsou lepší,“ vypráví jednašedesátiletá Zuzana. Nicméně uznává, že náročnost její matky v ní vzbuzovala i touhu dokázat, že až tak úplně nemožná není. „Zatímco kamarádky se vdávaly a měly děti, já urputně studovala, protože jsem mámě chtěla dokázat, že jsem sice ošklivá, ale chytrá,“ říká.
Psychologové říkají, že vztah mezi matkou a dcerou je velmi složitý a bylo by naivní si myslet, že jde vždy o vztah hezký, láskyplný. Nicméně žádný psycholog si netroufá říct, zda je pro dívku lepší mít matkou laskavou a tolerantní nebo tvrdou a ctižádostivou. To si zpravidla stejně každá žena sama v sobě probere, až když je zralá.
