Ano, Roudnice nad Labem je město, ve kterém žiji. Centrum Podřipska představuje můj malý svět, ve kterém se denně s jakousi jistotou pohybuji, a přece dokáže často překvapit. Nedávám si za cíl vyčerpávajícím způsobem vás seznámit s jeho historií, to by bylo na dlouhé psaní a navíc to jiní za mě už napsali daleko fundovaněji a kdo má zájem, tak si to, co ho zajímá, dozajista najde. Mým cílem je, abyste si jednou, třeba takhle po obědě, řekli: pojedeme se do Roudnice, toho města, kde je náměstí z kopce, podívat.
Pokud to uděláte, nabízí se několik způsobů, jak se do města na Labi dostat. Nejsnadnější je sednout do auta a na D8 u odbočky na Roudnici zatočit volantem. Nebo to za vás může udělat řidič autobusu. Z Prahy jste tu za půl hodiny. Přijet samozřejmě můžete i vlakem, vždyť Roudnice leží na hlavní trati Praha-Děčín. Zvolit ovšem můžete i méně tradiční dopravní prostředky. Cyklisté zajisté znají labskou cyklostezku, která vede i přes Roudnici. A dokonce nemusíte ani jezdit, můžete připlout na lodi. Výletní loď Porta Bohemica zajíždí v sezóně jednou týdně z Ústí nad Labem až do Roudnice. A kdybyste čistě náhodou vlastnili letadélko Káně, můžete si k nám zaletět, máme tu i letiště.
A proč byste měli do Roudnice jezdit? Má něco, co jinde nenajdete? Pokusím se vás přesvědčit, že ano. Nejprve zavítáme do nového prostorného infocentra, kde se vám budou věnovat usměvaví a ochotní pracovníci. Prodávají se zde vstupenky do zámku, na hlásku i na prohlídku kostela s klášterem. Můžete si zde ulevit, můžete se zde osprchovat a cyklisté si tu dokonce mohou osprchovat i kolo.
A proč se Roudnice jmenuje Roudnice? Název je odvozen od rudného pramene s železitou vodou, který vytéká ve svahu klášterní zahrady a je vyveden v ohradní zdi na ulici.
A teď už se můžeme věnovat roudnickým nej.
Vystoupáme na Kratochvílovu rozhlednu v parku nad náměstím a obhlédneme si město pěkně z výšky. Budete se moci pochlubit, že jste byli na nejníže položené rozhledně u nás, a to ve výšce 220 m.
Z rozhledny budete mít jako na dlani roudnické věže, střechy a dominantní zámek, ohromnou budovu s více než 200 místnostmi a 365 okny. Pokud se rozhodnete pro prohlídku, nebudete se posouvat z jednoho zařízeného pokoje do druhého a obdivovat, jak žila šlechta. Ty pokoje jsou totiž prázdné a není v nich co ukazovat. Zato uvidíte, jak se pod příkrovem zámku skrývá původní románský hrad, resp. to co z něho při přestavbách a dostavbách zbylo. Hrad se totiž neboural, ale prostě se obestavěl, přikryl zámkem jako poklopem. Průvodce vám poví zajímavou historii, já ve zkratce zmíním jen to, že Roudnice vznikla jako církevní město ve 12. století. Na skalním ostrohu nad řekou si pražští biskupové a arcibiskupové zbudovali románský hrad. Po jeho přechodu z církevních rukou střídal majitele, až ho v roce 1575 získal Vilém z Rožmberka a ten ho začal se svou manželkou Polyxenou z Pernštejna rozšiřovat. Po jeho smrti v tom Polyxena zdárně pokračovala se svým druhým manželem Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkowicz. Největšího stavebního rozmachu se ale zámek dočkal za držení jejich syna Václava Eusebia. V držení Lobkowiczů byl zámek až do 2. světové války, kdy ho zabrala německá armáda a posléze ho v roce 1948 převzal stát. Zámek sloužil armádě a až do roku 2009 v něm sídlila vojenská konzervatoř. V rámci restitucí se dostal zpět do rukou Lobkowiczů. Součástí prohlídkového okruhu je degustace roudnického vína. Zdejší vinařská tradice sahá až do dob Karla IV., za jehož vlády se vinice začaly zakládat a ten tu víno s Janem z Jenštejna ochutnával.
Nej, v pořadí třetí, uvidíte při prohlídce Chrámu Narození Panny Marie a augustiniánského kláštera, založeného biskupem Janem IV. z Dražic v roce 1333. Je jich zde dokonce několik. Když budete pozorní, možná si při prohlídce chrámu všimnete, že při fotografování tu svislice tak úplně nevyrovnáte. Je to "zásluhou" velkého požáru. Další zajímavostí v prostoru klášterních ambitů je ojedinělá freska ukřižování Ježíše Krista na vinné ratolesti, pocházející z období před rokem 1350. A třešničkou na dortu je podzemní jezírko. Chrám pobořili při svém tažení na Prahu husité, několikrát vyhořel a jeho dnešní podobu ve stylu tzv. barokní gotiky mu dal severočeský stavitel Octavio Broggio v roce 1725. Jeho dvě věže nikdy neměly zvony a zvonění se ozývá ze zvonice, postavené ve svahu nad chrámem.
Určitě byste si neměli nechat ujít návštěvu hlásky, jediného dochovaného pozůstatku opevnění staré Roudnice, z jejíhož ochozu je pěkný výhled.
Památky jsou v letní sezóně přístupné s průvodcem denně mimo pondělí. Vstupenky zakoupíte v infocentru.
Zajímavostí je v Roudnici ještě víc, já si však na závěr neodpustím už jen poznámku, že se ve zdejších strojírnách natáčel film Marečku, podejte mi pero a známá točna byla právě tady.
Těším se brzy na shledanou!
Máte-li chuť poslechnout si roudnické zvony, můžete si pustit Zvonění při noci kostelů 2018
