U postele stojí pes a významně upřeným pohledem sleduje zpomalené pohyby svého páníčka. Nemusí mluvit. Vím, co si myslí. Koukej už vylézt, nebo to máš na koberci.
Celý den se před důchodcem otevírá jak velký otazník. Co dělat? Ano. Co dělat? V této krátké větě se však skrývá i odpověď. Co dělat? Dělat! Dělat cokoli. Pracovat, věnovat se koníčkům, rýpat se v zahrádce, nebo se něco učit a poznávat. Poznávat nové znamená myslet. A když myslím, tedy jsem. Toto není z mé hlavy. I když se tím snažím řídit ve svém důchodcovském životě. To je myšlenka francouzského filosofa René Descarta a jeho způsob filosofického nazírání na svět. Cogito, ergo sum. Cituji: „I kdybych o všem pochyboval, nemohu pochybovat o tom, že myslím – nutně tedy musím býti“. Konec citátu.
Vida. A existence člověka je potvrzena. Někdo ale neexistuje už v mladém věku. Jeho chyba. Ale já se snažím existovat. I když je to někdy docela těžké. Snažím se těžit z toho, co jsem v životě po malých střípkách nasbíral, a těšit se z toho, že to, co občas napíši, si také občas někdo přečte.
Bohužel, takové zajímavé činnosti, jako je sex, aktivní politika, či sport, zůstávají v tomto důchodcovském čase přece jen trochu stranou hlavního zájmu. Na sex zůstávají už jen nostalgické vzpomínky a na politiku, fotbal, nebo hokej se dá, kromě vzpomínek, alespoň úspěšně nadávat.
Ovšem ti aktivnější a zvídavější důchodci, kteří tyto a mnohé další zajímavé aktivity zatím ještě nehodili za hlavu, si mohou popravdě a spokojeně říci s vynikajícím starořeckým básníkem a zákonodárcem Solónem:
"Přicházím v stařecká léta, stále jsa života žák"
* * *