Jedno mají společné: Byli vyšlechtěni v Česku a není jich mnoho.
Český strakatý pes. Mnozí lidé si ho klidně spletou s obyčejným voříškem. Přitom vývoj tohoto plemene je v podstatě velmi zajímavý příběh. Říká se mu také Horákův laboratorní pes. Byl vyšlechtěn pro laboratorní účely, dělaly se na něm různé pokusy. Jméno dostal podle šlechtitele Františka Horáka. Cíl, proč toto plemeno vzniklo, byl jasný: Pes měl být zdravý, středně velký, mírný, klidný, nenáročný na péči a musel se snadno množit. Když se v osmdesátých letech přestali tito psi ve velkém měřítku používat k pokusům, tyto jedince převzali soukromí chovatelé. Rozhodli se plemeno zachránit a poskytnout dalším strakáčům lepší život, než jaký měli jejich předkové. Nyní je strakáč považován za společenské plemeno a má hodně příznivců, protože je klidný a zároveň veselý, má rád pohyb, dobře se vychovává, zkrátka ideální parťák na procházky, na větší výlety i na zahradu. Fandí mu především lidé, kteří jsou přesvědčeni, že pes má vypadat jako pes, což strakáči splňují.
Pražský krysařík. Někomu je k smíchu, jiní na něj nedají dopustit. Pro lidi, kteří hledají nenáročného kamaráda do bytu, jde o ideální volbu. Jedná se o nejstarší české plemeno a jeho historie je zdokumentována zpětně až do 9. století. Sice vypadá jako hračka, ale jde o psa odolného, hravého, který rád běhá a zvládne i větší výlety. Právě proto, že nejsou masově rozšíření, se zatím jedná o jedno z nejzdravějších plemen, byť krysaříci vypadají velmi křehce.
Československý vlčák. Chlouba českých chovatelů, plemeno, které budí zájem a respekt po celém světě. Také jeho příběh je pozoruhodný. V roce 1958 byl pokusně zkřížen německý ovčák s karpatskou vlčicí. Původně šlo o to, aby němečtí ovčáci dostali nové vlastnosti, to znamená, aby byli ostřejší. Byli takto šlechtěni k ostraze hranic, používali je pohraničníci a vojáci, zkrátka sloužili ve smutné době a nezřídka stáli za velkými lidskými tragédiemi. Ano, tito psi byli posíláni chytat lidi pokoušející se nelegálně dostat přes hranice na Západ. Postupně však z pokusu takzvaně vylepšit německé ovčáky vzešla snaha vytvořit nové plemeno. V roce 1989 bylo mezinárodně uznáno a nyní je považováno za šlechtu mezi psy. Kdo chce opravdového hlídače, ze kterého jde respekt a umí takového psa vycvičit, je pro něj československý vlčák ideální.
Český fousek. Mají ho rádi myslivci. Je to hrubosrstý ohař, bezproblémový, zdravý, který se rád pohybuje v lese i ve vodě. První záznamy o jeho chovu jsou evidovány už ve třináctém století. Není nijak zvlášť rozšířený, je nenápadný, mnohdy lidé nevědí, že se nejedná o křížence, ale o samostatné staré plemeno.
Český horský pes. Dá se říct, že jde o jedno z nejmladších plemen. Začal být šlechtěn až v sedmdesátých letech dvacátého století. Češi zkřížili fenu slovenského čuvače s černobílým tažným psem přivezeným z Kanady. Vzniklá štěňátka byla počátkem vzniku nového plemene. Češi si chtěli vytvořit psa záchranářského, tažného, saňového, otužilého, ideálního pro lidi žijící v horách. V české plemenné knize jich je zapsáno okolo dvou tisíc jedinců, takže jde o velmi vzácné plemeno. Mnozí lidé tyto psy vůbec neznají a jejich příznivci se velmi snaží, aby vešli do širšího povědomí, protože jde o psy velmi krásné, hrdé a silné.
Český teriér. Za jeho vznikem stojí opět šlechtitel František Horák, který stvořil strakáče. Tentokrát křížil sealyham teriéra a skotského teriéra. Cílem bylo získat psa, který bude mít sklopené uši, nebude línat, bude milovat rodinu a zároveň bude skvělý hlídač. Pro mnohé jde jen o další druh už tolik rozšířených teriérů vyskytujících se v různých podobách i velikostech.
Chodský pes. Další plemeno, před kterým je třeba smeknout. Odpradávna tito psi pomáhali lidem střežit jejich obydlí, hranice, stáda. Je houževnatý, vzbuzuje respekt. První zmínky o něm se objevují už v 9. století.
V podstatě u většiny těchto českých plemen nyní platí to, že nejsou příliš rozšířená. Mnohá z nich lidé vůbec neznají. Některá ani nejsou uznána Mezinárodní kynologickou federací, což znamená, že nejsou všude ve světě považována za samostatné plemeno. Ano, kynologický svět je plný složitých zákonů a laik se v něm orientuje poměrně těžko. Takže v některých případech se jedná o takzvané národní plemeno, které v dalších zemích neznají. Naopak jiní, jako například československý vlčák, mají své obdivovatele i v zahraničí.
Každopádně jde o ukázku toho, jak jsou nyní psi různorodí a jak neuvěřitelně mnoho druhů jich je. A lidé šlechtí druhy stále další a další. Ovšem k tomu, aby se z křížení různých plemen stalo plemeno nové, jsou třeba desítky let a mnoho trpělivosti.
