Velmi prodávané byly nedávno knížky japonské autorky Marie Kondo, která radila lidem, jak se zbavovat nepotřebných věcí. Přesněji, jak zjistit, co je nepotřebné. Jak si udělat pořádek ve svém okolí, ale především ve své mysli. Marie Kondo o této zdánlivě jasné věci dělala spoustu přednášek, napsala spoustu textů, stala se slavnou. Švédka Margareta Magnussonová nyní šla ještě dál. Napsala knihu, která také pojednává o správném způsobu třídění věcí a uklízení, ale zároveň se netají tím, že tento úklid má jasný cíl. A tím je příprava na smrt.
„Hlavním motivem je minimalizovat množství věcí, především nevýznamného harampádí, které po sobě zanecháte ostatním,“ uvádí autorka. Vysvětluje, že jde o to postupně odklízet věci, které člověka obklopují, tak aby, až bude starý a nemocný, nebyl zavalen předměty, které po něm zůstanou. Ta kniha se přímo jmenuje Vybrané umění švédského úklidu před smrtní aneb Jak osvobodit sebe a svou rodinu od celoživotního harampádí.
Autorka má samozřejmě řadu kritiků, ale i řadu příznivců. Mnoho lidí, kterým někdy zemřel někdo blízký, se totiž setkalo se situací, že po něm zůstala spousta věcí. A co s nimi?
„Naše tetička žila léta sama, my ji navštěvovali. Byla soběstačná, skvěle jí to myslelo, do devadesáti měla pěkný život,“ vypráví dvaapadesátiletá Monika. „Brali jsme jako samozřejmost, že její byt je plný harampádí. Měla tam zařízení, které si kupovala s manželem, když se v pětadvaceti brali. Měla tam spoustu věcí, které si přivezla z cest, ona ráda cestovala. Byly to různé tretky, ale také spousta knih, obrázků. Když zemřela, byli jsme zoufalí. Nevěděli jsme, co s těmi věcmi dělat. Byt jsme zdědili. Bylo nám vůči ní trapné vyhodit její věci, ke kterým měla vztah, jen tak do kontejneru. Zároveň jsme je nepotřebovali, byly staré, bezcenné. Nakonec jsem si nechala jen krabici, do které jsem uložila její fotografie, oblíbené hrníčky a nějaké její oblečení, které mi ji připomínalo. To rozhodování, co nechat, co vyhodit, bylo těžké a stresující. Pozvali jsme i různé známé, jestli si něco nechtějí vzít. Někdo si něco odnesl, ale v podstatě tam nic cenného nebo zajímavého neměla. Ale chápu, že pro ni vše mělo cenu velkou, citovou,“ vysvětluje Monika.
Mnozí lidé za život nashromáždí obrovské množství věcí. Oblečení, bot, nábytku, knih, sběratelských předmětů, suvenýrů z dovolených, nádobí, spotřebičů, ložního prádla, zkrátka věcí, které obklopují každého z nás. Málokdo je dokáže třídit, vyhazovat. Mnohem častější je říkat: To se ještě bude hodit.
Jenže se většinou ukazuje, že nikdo o ty věci nestojí. Pětasedmdesátiletá Gabriela například marně nabízí své vnučce povlečení. „Ona si zařizuje malý byt, tak jsem myslela, že by jí to pomohlo. To povlečení je jako nové, mám ho snad třicet let. Ona se mi vysmála, že nic takového nepotřebuje, že si koupí lepší za dvě stovky v akci. Jenže to moje je mnohem kvalitnější, dříve byly věci výrazně kvalitnější. Tak mi tam to povlečení leží ve skříni. Spousta podobných věcí mi tam leží,“ přiznává Gabriela.
Autorka bestselleru o životním úklidu tvrdí, že s tříděním věcí je nejvhodnější začít v padesáti letech. Ano, ona tvrdí, že v padesáti je dobré se připravovat na to, že tady jednou nebudeme a že třeba někdo bude muset vyklízet náš byt. Přímo tuto akci nazývá předsmrtný úklid a říká, že je třeba odhodit předsudky a nazývat věci pravými jmény. „Rodinné příslušníky to může zpočátku děsit, ale zvyknou si, pochopí a jednou vám budou vděčni. Mluvte o předsmrtném úklidu klidně nahlas nebo si ho provádějte v tichosti sami pro sebe, ale nejhorší je nechat po sobě hromady věcí, které nikdo nebude chtít,“ říká.
Její manuál je jasný. Podle ní je třeba si uvědomit, ke kterým věcem máme hezké vzpomínky. Když k některým vzpomínky nemáme žádné, pryč s nimi. Třeba na charitu nebo do kontejneru. Zastává princip třídění. Doporučuje založit si krabici na věci, ke kterým máme sentimentální vztah, a označit ji nápisem osobní. Mezi příbuznými se prý vždy najde někdo, kdo si ji nechá, protože k ní má také sentimentální vztah. Další krabice má mít nápis Na vyhození. Ta je pro zvědavé příbuzné a je jen na nich, zda ji vyhodí nebo si ji prohlédnou nebo si z ní něco vezmou. Nic moc dalšího by prý ale po člověk zůstávat nemělo. Jistě, když je něco cenné, je dobré v závěti ujasnit, komu to chceme odkázat. Ale těžko můžeme počítat s tím, že někomu z vnuků bude připadat cenná krabice plná silonových šátků, které se nosily na počátku šedesátých let nebo čtyři nefungující mixéry, které jsme celý život schovávali ve spíži.
Prý je dobré si představit, že náš byt či dům patří někomu jinému a my do něj přišli s úkolem ho vyklidit. Kdo si to představit dokáže, prý propadne panice a spousta věcí rovnou letí do kontejneru. Na druhé straně je jasné, že čím je člověk starší, tím více věcí se kolem něj nakupilo. Je to přirozené a stejně tak je přirozené, že se s mnohými nechce rozloučit.
Na ten kožich jsme v osmdesátých letech stáli obrovskou frontu a ještě jsme podplatili prodavačku, aby nám ho nakonec odložila, tak ho přece nevyhodím. Je to přece pořád kožich, i když už v něm vypadám jako stará medvědice a neměla jsem ho na sobě deset let. Tak takové věty zná většina žen. Stejně tak si řada mužů nedovede představit, že ze svých dílen a garáží vyhodí všechny ty krabičky plné matic, šroubů a nářadí. No to přece nevadí, že ta vrtačka nefunguje, ale já už s ní udělal práce, přece ji nevyhodím. A třeba se dá ještě nějak zprovoznit….
Margareta Magnussonová tvrdí, že kdo takto neuvažuje, je ve stáří, na sklonku života, spokojenější, vyrovnanější. Jinými slovy, pochopil, že je zbytečné, aby po něm zůstávaly hromady věcí, protože důležitější je, jak na něj lidé budou vzpomínat. Zda zůstal v jejich myslích a srdcích on sám, je podstatnější než to, jestli po něm zůstaly spousty předmětů. Zdá se, že čím dál více lidé na toto téma přemýšlí, protože manuály na životní úklid se staly žádaným čtením.
