ilustrační foto: pixabay.com

Pocity - úzkost

29. 8. 2019

Můj příběh

Autor: Vladislava Dejmková

Hodnocení:

(5.2 b. / 5 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Věra Lišková 29.8.2019 15:28

Čte se to moc dobře, trochu Vám závidím. Mne pobídla dcera, abych sepsala své vzpomínky. Poslala jsem ji první část a zklamaně se dozvěděla, že když to začalo být napínavé, je konec. Znamená to, že ji to předtím nudilo , či co, dumám smutně a naštvaně. Je to moje psaní jen pro rodinu.

Dana Puchalská 29.8.2019 14:43

Na každém člověku se taková událost nějak podepíše. Vím, jak mně bylo hrozně když mně kdysi obtěžoval úchyl v parku za bílého dne. Asi rok jsem tím parkem nedokázala projít. A to si myslím že mám pro strach uděláno.

Zuzana Pivcová 29.8.2019 14:28

Jsou to stavy, z kterých se nedostává snadno. Já jsem po přepadení tak nějak univerzálně znejistěla. Je ale pravda, že mě také potěšilo, jak se ke mně zachovali tehdejší kolegové v práci, z nichž bych to do té doby o některých neřekla.

Zpět na homepage Zpět na článek

Jak mi uletěly včely

S včelařením jsem začínala těsně po čtyřicítce, dá se říct nedopatřením. A protože tenkrát nebyl internet, učila jsem se dlouho a i dnes, po třiceti letech, mám vůči včelám velký respekt. Protože každý začátek má pokračování, podělím se s vámi o pár zážitků se včelami.

Ludmila Černá