Odnaučila jsem se závidět

Hanko, já Vám to stáří vůbec nezávidím. Já ho totiž taky mám! Ale přiznám se, že občas někomu závidím. Ne nějaké hmotné majetky, to ne, ale hlubší znalosti z různých oborů, které já nemám (ty znalosti). A pak to přejde ve vztek na sebe, že jsem byla líná si to taky nastudovat.

Po celý život děkuji osudu, že mne ušetřil vlastnosti zvané závist. Nikdy jsem nezáviděla nikomu nic hmotného. Ve svém věku nezávidím mladým jejich mládí; starším přeji, že se dožili (ale závist to opravdu není). Pokud bych nějakou závist u sebe přece jen připustila, byla by to ve vztazích. Možná se jí říká žárlivost. Ovšem v míře přiměřené, která nikomu neubližuje.

Moc krásně napsané, závist nám užírá život. Jen já se přiznám, že někdy trochu závidím zdravým jejich zdraví, ale potom si hned řeknu, že je i dost těch, kteří jsou na tom hůř než já, takže to není až tak hrozné. Kdo má zdraví v pořádku má vše nejcennější, co člověk na světě může mít. Díky za článek

S tímto článkem mohu jen souhlasit. Zdravá závist může člověka pozvednout, ta nezdravá i zničit. Je to asi jediná ze špatných vlastností, která je mi naprosto cizí.

Haničko, máš víc než správný pohled na zbývající život. Myslím, že jsem také čím dál větší minimalistka. Ne, že bych se někam zavřela a nic nepodnikala nebo nesledovala, ale nejbližší je mi asi (v jakékoliv sféře či rozměru) rčení: Světská sláva, polní tráva.

Nadi tak to stáří přece jen někdo závidí! Jsou to ti co musí pracovat a nemůžou si ještě užívat tak jako my, relativně zdraví důchodci, kteří můžou cestovat, scházet se apod.

Líbí se mi moc jak je to napsáno, stručně, pragmaticky, otevřeně. A obsah můžu jen podepsat, není co dodat. Moc dobrý text.

Hanko, to je hezké pojednání. Závist světem vládne a je stará, jako lidstvo samo. Neboj se, stáří ti opravdu nikdo závidět nebude, tedy aspoň si to myslím. :-)