Zrcadlo nesplněných přání 11
Bývalá Kasárna pětatřicátníků, zbytečně zbouraná kvůli rekonstrukci dopravního systému. Portál Stará Plzeň

Zrcadlo nesplněných přání 11

19. 9. 2019

Staré, dýchavičné ertéóčko s vlekem konečně dorazilo do zastávky pod zámkem. Autobus s vlečným vozem, do této chvíle poloprázdný, se během chvíle zaplnil tak, že pasažéři, z valné části obyvatelé Zámečku, byli hlavně ve vleku namačkáni jak sardinky v konzervě. Petrovi, který stál nejblíže oknu, se posléze se značnou námahou podařilo otevřít jedno z větracích okének. 

„Tady vidíte, pánové, jakým dokonalým organizmem je naše lidské tělo,“ pravil jeden z mediků, stojící uprostřed vozu.

„Já to přeci musím vědět, protože jsem už celé dva měsíce na medicíně. Neznalý člověk by řekl, že v tomto, zcela inertním prostředí, musí maximálně do pěti minut chcípnout udušením. To ale neplatí pro nás, co hledíme budoucnosti vstříc. Ale zaplaťpánbůh, že se vždycky najde někdo, kdo je hnán pudem sebezáchovy a raději otevře větračku. To pro jistotu. Vřelé díky, kolego z peďáku, máš to u mě.“

„Za Radčicema je hrbatá silnice a vlek tam skáče. Když budeš ještě chvíli žvanit, tak si určitě ukousneš jazyk,“ smál se Petr.

„To by nebylo dobrý. Jak bych potom oblboval pacienty?“

Krátká konverzace těch dvou stačila k tomu, aby uvolnila trochu stísněnou ranní atmosféru uvnitř a celý vlek se najednou rozesmál. Tahle jízda hrůzy, opakující se pro obyvatele Zámečku den, co den, skončila zhruba po půl hodině.

Když konečně Karel s  kamarády vystoupil ve městě z  přecpaného vleku, zhluboka se nadechl studeného vzduchu.

„Mám ještě chvíli času,” otočil se k ostatním. „Jdu do bufiku na náměstí. Nepůjde někdo se mnou?”

„Já mám taky ještě čas,“ ozval se Pavel Procházka. „Jdu s tebou. Seminář mi začíná až za půl hodiny.“

„To znamená, že máš zeměpis, ne? Když ostatní tak spěchali,“ řekl Karel, když se oba usadili u kouřícího turka.

„No jo, mají Rádla. Ještě, že nemusím dělat taky rysy jako oni. To zemák, ten docela jde. Horší je to s analýzou. Zach je prevít. Každou chvíli nám říká, ať myslíme na to, co budeme dělat, až nás vyleje od zkoušky. On se v tom přímo sadisticky vyžívá. A co ty? Jak válčíš s profesorem?“

„S profesorem to ještě jde, horší je to s  češtinou a pedagogikou. Tam jsem na tom asi jako vy s analýzou. Ale ono to nějak dopadne. Večer budu mít jiné starosti.“

„Máš rande? Prosím tě, kam v tomhle počasí chodíte?“

„Vídeňka, Krym, tanečky, na courání venku to už moc není. Příští týden má ale její matka odpolední, tak se snad zase dostanu do jejího budoáru. Uvidíme.“

„No, takhle daleko jsem se zatím nedostal. Bohužel. Na kolej holek je problém se dostat. S babou ve vrátnici není žádná řeč. Dovnitř nás nepustí. Leda to vzít oknem.“

„A už jste to zkoušeli? Pokud je to tedy vůbec možný.“

„Díval jsem se. Možná by to šlo. V rohu u oken je hromosvod a velké hrubé kameny. Ale samotnému se mi do toho nechce. A ani nevím, který mají pokoj. Abych nevlez někam jinam.“

„Jo, to je rohová bosáž. Po tom se snad lézt dá. Ale asi budeme muset jít. Semináře za chvíli začínají.“

 

* * *

„Dámy a pánové, studenti a studentky, soudružky a soudruzi. Vítám vás všechny na půdě našeho pedagogického institutu. Dnešním zápisem do univerzitní matriky a složením imatrikulačního slibu se stáváte studenty a studentkami, to znamená plnoprávnými členy akademické obce naší univerzity se všemi právy a povinnostmi, i se všemi radostmi studentského života. A zejména se vší odpovědností, jež k roli studentů v  naší socialistické společnosti patří.“   

Děkan fakulty mluvil asi dvacet minut. Karel s ostatními novými studenty seděl v největší posluchárně fakulty, díval se kolem sebe a v duchu přemýšlel, kolik z těch, kteří dnes tuto velkou místnost zcela zaplnili, přežije první semestr.

„Patří k  tradicím, že na počátku svých studií skládají studentky a studenti imatrikulační slib. Prosím přítomné, aby povstali, a Vás, honorabilis proděkane, žádám, abyste přečetl jeho znění."

Karel celou tuto slávu bral velice vážně. Když podával ruku děkanovi fakulty a říkal - slibuji, trochu se mu zachvěl hlas. Tento okamžik byl pro něj vyvrcholením jeho dosavadního života.

Ohlédl se na Vláďu, který stál o několik řad za ním, ale výhled mu zacláněla děvčata z  jeho skupiny. A tak si alespoň prohlédl svoji imatrikulační listinu, která mu stvrzovala, že se stal řádným studentem fakulty.

 

Gaudeamus igitur
Iuvenes dum sumus
Post iucundam iuventutem
Post molestam senectutem
Nos habetit humus
Vivat academia

Vivant professores

 

Studentská hymna, zpívaná Karlovi zcela neznámou členkou opery místního divadla, dozněla a Karel spolu s  Vláďou a kolegou Oulickým vyšli ven na Klatovskou třídu.

„Hlavně nezapomeň na večer,“ připomněl Karlovi Honza, než se rozešli.

„Neboj, před sedmou jsem před divadlem.“

Celý jejich pokoj, včetně Vaškovy Zdeny, už v mense obědval. Vláďa s Karlem si k nim přisedli.

„Máš dneska rande, Karle? Venku je docela mizerně. Na Lochotíně zmoknete,“ ozvala se Zdena při obědě.

„Dneska ne, rande se odkládá na lepší počasí. Dneska večer mám jinou povinnost. Jdeme s  Honzou Oulickým do divadla na Wilderovo Naše městečko. Těším se na Hlaváčovou. Má hlavní roli. Máme s Honzou koupené předplatné na celou sezónu.“

„Tohle ti tedy závidím. Ale pro mě by to bylo trochu drahé,“ poznamenala trochu lítostivě Zdena.

„Co všechno v tom máte?”

„Všechno si nepamatuju, ale v činohře je to právě dnešní Naše městečko, Čapkovo Ze života hmyzu, Čechovovy Tři sestry, v opeře Verdiho Rigoletto, Dvořákův Jakobín, Smetanovo Tajemství, Straussův Cikánský baron a taky balet Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky. A na něco jsem určitě i zapomněl.”

„A po divadle Lochotín, ne?“ rýpnul si Vláďa.

„To víš, že jo. Říkal jsem přeci, že tam nejdu. Já se budu v noci válet po zemi v drahém obleku, ne? A v tomhle počasí. A ostatně, ona ani dneska nemůže. Máma by jí nepustila.“

„Hele, Karle, není ta tvoje náhodou ještě pod zákonem, když se musí ptát mámy?“

„To jsem zase něco řekl, co? Když někdo žije s rodiči, a je takhle mladej, tak je snad zvykem se zeptat, ne? Pod zákonem už ale není a vůbec, nevyzvídejte a najděte si taky, pánové, nějakou, ať nemusíte závidět. Já jsem momentálně náhodou docela spokojenej člověk.“

Najednou Karel, který seděl čelem ke dveřím, zpozorněl a zahleděl se na dvě dívky, které zrovna vcházely do mensy.

„Hele, támhle jdou dvě holky z  naší skupiny. Já je sem přivedu, jo?“

„Klidně. Místa je tu dost.“

„Tohle je Marta a Věra z mojí skupiny,“ krátce je představil. Pak se obrátil k příchozím děvčatům.

„A tahle slezina, kterou tady vidíte, to je samá matika.“

„No, nazdar,“ řekla Marta. „Obdivuju všechny, co uměj počítat.“

„Kdo ti říkal, že umíme počítat?“ ozval se Honza Selinger, který doposud mlčel. „To nás má Hejl teprve naučit. Zatím jsme matikou příliš nepolíbený.“

„Tak to promiň,“ zasmála se Marta. „Ať tě tedy políbí ta správná matematická múza, aby ses to naučil.“

„Co kdybys jí radši teď hned zastoupila, češtinářko,“ a Honza nastavil tvář. „Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše. Co když mě ta múza mine?“

„Pokud mám být tím vrabcem v hrsti, proč ne?“ A Marta se k Honzovi nahnula a dala mu pusu na tvář.

„Díky, Marto, teď abych se alespoň tejden nemyl. Ale docela rád bych si to ještě někdy zopáknul, češtinářská múzo.“

„Máš smůlu, Honzíku, zadáno. Ale za snahu dostaneš ještě jednu pusu.“

„Jo, pánové,“ ozvala se Zdena, „víte, že pár kluků ze strojárny má pěknej průšvih?“

„Nenapínej a povídej.“

„Mám to od holek od nich. Dva kluci šli ke kartářce, nevím, jestli jste u ní už náhodou nebyli. Bydlí prý kousek od Mrakodrapu. Byli trochu namazaný a nafackovali jí. A ona na ně zavolala esenbáky. Hrozí jim vyloučení ze školy.“

„Jo, když jsou blbý, tak ať za to platěj, ne? Já radši zůstanu u našeho mariáše. A když jsme u těch novinek, Karel se vám ani nepochlubil, jak se v sobotu večer popral před Besedou,“ přidal se Petr.“

„To jsi nemusel zrovna vykecat. To zase tak zajímavý, ani příjemný nebylo,“ ohradil se Karel.

„Ale nás to zajímá, ne, kluci?“ šťouchla do něj Zdena.

„Co by bylo? Byli jsme v sobotu večer tady s Vláďou, Petrem a dvěma plzeňskejma kámošema na pivu v Besedě. Nějakej vožrala do nás začal vandrovat, pak se přidal jeho kamarád a shodil mi na zem brejle. Ty se pochopitelně rozbily a tak jsem ho praštil. Měl jsem pořádnej vztek, protože je mám skoro nový, co jsem ty starý rozbil nedávno při fotbale.“

„Karel vám neřekl všechno,“ ozval se Petr. „Ten vožrala šel nejdřív po mně, ale Karel ho odstrčil, protože je přeci jen silnější, než já. Pak se k tomu přidal ten druhej, sápal se po Karlovi a rozbil mu brejle. Karel se pochopitelně naštval a trefil se mu přímo do ksichtu. Sice jenom jednou, ale stálo to za vidění. Byla to rána, jak když kopne kůň. Ten plzeňák si ustlal na zemi hned po první ráně s přeraženým nosem a krvavou hubou. Ještě, že tam nebyli esenbáci. Sebrali by nás všechny. A nakonec ještě Vláďa musel na chvíli chytit pod krkem toho prvního vožralýho, kterej chtěl svýho kámoše bránit. Ale ten uznal, že nemaj žádnou šanci, sebral toho zraněnýho ze země a dali se na ústup.  Ale my jsme taky radši vzali dráhu.“

„Teda, Karle, nemyslela jsem si, že jsi takovej rváč. Měla jsem tě spíš za kliďase,“ otočila se na chlapce Věra.

„V životě jsem se moc nepral, jenom kdysi na základce. A nemám rád, když do mě, nebo do kámoše někdo neurvale vandruje. Jen jsem se bránil. To asi ty šermířský reflexy. Neměl mi ty brejle shodit na zem. Rypák jsem mu ale přerazit nechtěl. Asi jsem ho praštil trochu víc. Teď se budu muset Besedě hodně dlouho vyhýbat.“

„Když už jsme u těch drbů, tak ještě jeden od mediků,“ přidal se do debaty Vašek.

„Ti maj průser taky. Nevím, jak se jim to povedlo, ale šlohli v kabinetu celou kostru, nacpali jí do kufru a ve vlaku, jak to škublo, tak se kufr otevřel a ty kosti se vysypaly lidem na hlavu. Průvodčí zavolal esenbáky a hoši maj asi padáka ze školy. Blbej konec studia, sotva že začali.“

  

* * *

 „Honzo, tohle je nádhera. Připomíná mi to pražské Smetanovo divadlo. Tohle je snad nejkrásnější budova Plzně,” obrátil se Karel nadšeně k Honzovi Oulickému, když se oba před sedmou hodinou setkali před budovou divadla.

„To určitě. Ale je tady daleko víc architektonicky cenných budov. Třeba pivovar. I naše radnice. Zrovna nedávno jsem psal o divadle do novin a tak jsem se trochu šťoural v jeho historii. Víš přeci, že občas píši něco do místní redakce Ruďasu.”

„Jo, to už jsi říkal. Tak mi o divadle teď něco řekni. Jako průvodce turistů.”

Honza se zasmál.

„Tak jo. Poslouchej. Koncem devatenáctého století už staré divadlo městu nestačilo, Plzeň už měla v té době více než padesát tisíc obyvatel a potřebovala se prezentovat pořádným divadlem. Tohle projektoval kupodivu český architekt, nějaký Balšánek. Stavět se začalo začátkem dvacátého století a bylo hotový za dva roky. To byl fofr, co? Něco jinýho, než dneska. Jo, a v novorenesančním stylu. Ten byl v tý době módní. Jako i další historizující slohy. Stačí to? A jdeme dovnitř. Tam teprve uvidíš.”

„Skutečně mi to připomíná Smetanovo divadlo. Nejen tedy vnějškem, ale i interiérem,” řekl Karel, když se usadili ve své postranní lóži. „Je to skutečně nádhera. Akorát je tohle divadlo o něco menší. Ale stejně pěkný.”

„Taky Plzeň je o něco menší než Praha,” dodal ještě Honza, když už zhasínala světla v sále.

Karel byl představením fascinovaný. Emily Webbová v podání mladičké Jany Hlaváčové byla úžasná a ve známé scéně, plné emocí, kdy Emily, která zemřela při porodu, se vrací do rodného domu, aby prožila znovu svůj nejšťastnější den v životě, se nemohl ubránit silnému dojetí.

Po očku se podíval na vedle sedícího Honzu a viděl, že ten si utírá kapesníkem oči. Ve vedlejší lóži viděl to samé. Úžasný výkon Jany Hlaváčové dojal celé divadlo.

Když oba po představení vycházeli ven do noční ulice, Karel se otočil k Honzovi Oulickému.

„Bylo to úžasný. Doslova herecký koncert.  Já jsem v tý scéně, kdy se mrtvá Emily vrací domů, skoro brečel.”

„Měl ses podívat vedle. Kolem nás brečeli všichni. Já jsem rád, že jsme začali právě tímhle Městečkem. Tady se chodí totiž hlavně na Hlaváčovou.”

„Taková hvězda vám ale stejně jednou uteče do Prahy. Tu tady neudržíte.”

„Bohužel. Taky si to myslím. Ale tohle divadlo má úroveň. Nestojí pochopitelně na jedné herečce. Byť na takové hvězdě, jakou je právě Hlaváčová.”

 

* * *

 „Dámy a pánové, semináře máme k tomu, abychom mohli procvičit látku, kterou jste slyšeli na přednáškách a hlavně prozkoumat vaši učitelskou paměť.” 

Profesor Čepelák přišel na seminář v dobrém rozmaru a mimořádně hýřil bonmoty.

„Nezapomeňte na materiály, které jsem vám první seminář rozdal, neboť ty budu zkoušet při našem příštím setkání, které se bude týkat české historie. Dnes, jak jistě víte, jsou na pořadu pomocné vědy historické, které nám pomáhají chápat historii a trochu jí i rozumět a správně jí vykládat. Na poslední přednášce jsme se zabývali různými historickými písemnostmi a hlavně jazykem, kterým jsou tyto písemnosti psány. Již na přednášce jsem vyjádřil politování nad tím, že v učebních osnovách našich gymnázií není zařazena latina. Je to nádherný jazyk a pro historika je jeho znalost přímo nezbytná. Nebudu po vás tedy chtít, říkám bohužel, překládat antické dějepisce. Toho vás ušetřím. Ale budeme se věnovat písmu, které bylo používané i v českých zemích a které je německou obdobou novogotického kurzivního písma. Nuže, třeba vy, slečno Nedomová, řekněte nám, o jaké se to písmo jedná.“

Oslovená Káťa s  bělostnou, pihovatou pletí zrzky, trochu zrudla rozčilením, jako vždy, když byla zkoušená.

„Pravděpodobně se jedná o kurent, pane profesore.“

„Upřesním. Nikoli pravděpodobně, ale skutečně. Řekněte nám něco o tomto písmu. Od kdy do kdy se u nás používalo.“

„Asi od šestnáctého až do devatenáctého století.“

„To není přesné, děvče, u nás začínal kurent až později. Kdo nám to upřesní, třeba slečna Kadlecová?“

„V německých zemích od šestnáctého století, u nás později, až od osmnáctého století. V polovině devatenáctého století byl nahrazen písmem humanistickým.“

„K tomu není co dodat, je to přesně tak. Skvělé, slečno. A teď nám někdo přečtěte kus textu. Minule jsem vám rozdal rozmnoženou abecedu a dnes byste tedy měli umět kurent číst. Slečna Nedomová si určitě opraví svou nepřesnou odpověď. Tady máte text.“

Profesor přistoupil ke Kátině lavici a podal jí papír s textem jakéhosi dopisu. Káťa vzala do ruky papír, chvíli se nedůvěřivě dívala na tu změť jí zcela neznámých znaků a pak vrátila papír profesoru zpět. Na její zarudlé tváři, která se ještě nestačila vzpamatovat od předchozího vyvolání, začaly vystupovat o něco tmavší skvrny od nervozity.

Rusovlasá Káťa byla neobyčejně nervní dívka a její bělostná, pihovatá tvář byla na první pohled až jakýmsi indikátorem jejího momentálního psychického stavu.

„Je mi líto, pane profesore, ale rozluštila jsem zatím jen slovo Onkel. Do příště se to určitě naučím.“

„Do příště to bude nutné, slečno, kurent je součástí výuky, třeba to nebudete nikdy potřebovat, ale já to musím vyžadovat. Kdo to tedy chce přečíst. Raději se přihlaste.“

„Mohu, pane profesore?  Zkusil bych to,“ ozval se Karel.

„Dobrá, pane Červenka, ale naposled. Nerad bych s jedním dopisem ztratil celý seminář.“

Karel chvíli studoval text a pak pomalu začal číst.

„Lieber Onkel Franz!

Nun sollst du ….“ Když došel asi do poloviny dopisu, profesor ho přerušil.

„Úplně stačí, Karle. Je vidět, že jste to studoval. Rozumíte trochu obsahu?“

„Trochu ano, pane profesore, měl jsem na gymplu němčinu. Ale přiznám se, že jsem to zase tak moc nestudoval. Kurent znám již z dřívějška. Před pár lety jsem objevil v otcově knihovně dva dopisy, psané právě kurentkou a u toho i jím napsanou abecedu. Tak jsem se to ze zvědavosti naučil.“

„Chválím vaši zvídavost, i když vaše pohnutky nebyly příliš čestné. Dozvěděl jste se alespoň něco?“

„Trochu mě to zklamalo. Otec měl obchodní akademii a ty dva dopisy byly pouhá obchodní korespondence.“

Profesor Čepelák se rozesmál.

„V každém případě vám tato příhoda rozšířila vaše znalosti. A proto se dívám na vaši impertinenci spíše pozitivně. Ale vážení, půlhodina je pryč a ještě jsme toho moc neudělali. Pokračujeme.“ 

A profesor se vydal opět ke katedře.

„Ještě malá poznámka ke kurentu. Žádám vás důrazně, abyste se na semináře řádně připravovali. Pro klasifikovaný zápočet mám připravené i texty podstatně starší, než byl ten dnešní dopis z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Určitou výhodou pro vás budiž fakt, že německé kurentní písmo během poměrně dlouhé historické doby nepodléhalo podstatným změnám. Až do doby poměrně nedávné bylo tvarově značně stabilizované.“

Po skončení dopoledního programu se celá skupina sešla v menze.

„Teda, holky, já jsem přeci úplně blbá. Moc jsem se na to nedívala a dědek si vybere zrovna mne. Ještě že ho tady Karel zaměstnal. Tu pohádku s otcovými dopisy sis vymyslel, abys ho na chvíli zabavil, ne?“

„Nevymyslel. Je to tak, jak jsem říkal. Kurentku jsem zaplaťpánbůh znal ještě, než jsem na peďák vůbec přišel. A tak jsem se radši přihlásil, abych vás ušetřil dalšího tejrání. Vím, že otec byl docela na ženský, tak jsem se chtěl něco dozvědět.“

„Jsi úplný zlato. Tohle se snad ani nedá naučit. Zvlášť, když dostanu nějaký středověký text. To budu v háji.“

„Ale Káťo, vem to tak, když nedostaneme klasák, tak si balíme kufry. Něco z toho se naučit musíme.“

„Ty teda dovedeš člověka utěšit. Jenomže tobě učení jde. Dneska si exceloval. Ale co já?“

Karel se dotkl Kátiny tváře.

„Když se budeš pořád nervovat, tak si nakonec ani nevzpomeneš, jak se jmenuješ. To chce klid a dát si před zkouškou radši panáka něčeho dobrýho. Děják mně zatím jde. Ale v češtině a pedagogice zase plavu víc, než vy. Samy jste to dneska mohly vidět na seminářích. Ale ono to nějak dopadne. Jo, a pokud by si, Káťo chtěla, tak já bych napsal v kurentu nějaký krátký, německý text a mohli bychom se sejít třeba v  klubu a ty bys to zkusila přeložit. Co ty na to? Alespoň se příště nebudeš tolik nervovat.“

Katka se ke Karlovi naklonila a její ohnivě rusé vlasy ho zašimraly ve tváři.

„Karlíku, ty jsi učiněný poklad. To víš, že chci. Já se to sama asi nenaučím.“

„To já se hlásím taky,“ přidala se Věra. „Přeci vás dva nenechám samotný. Co kdybyste se chtěli učit něco jinýho.“

                                     

* * *

 

Můj příběh
Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dana Puchalská
Bude to určitě "zapeklité". Jsem fakt zvědavá, jak se bude příběh vyvíjet dál. Ano Gaudeamus v Karolinu je něco neuvěřitelného. Vím, že kamarádce se tak třásl hlas, že nemohla ani poděkovat při gratulacích.
Jana Šenbergerová
Tak jsem přečetla všechno a zdá se, že je na obzoru nějaký zásadní zvrat. Studium na pajdáku jsem prožila těžce zaláskovaná, a to tak, že jsem se ještě před koncem studia provdala. Nemusela jsem. Na první dítě jsme si počkali dlouhých sedm let. Těším se na pokračování.
Zuzana Pivcová
Pamatuji si ze studia hlavne dodatecne prijimaci zkousky, kdyz me nevzali na zurnalistiku, protoze na ped. fakulte se mi to zdalo oproti tomu hodne lehke. Urcita smula byla, ze se blizilo Prazske jaro a o novinarinu byl obrovsky zajem. Ale vzpominam stejne rada jako Vy, vcetne zivota na koleji.
Věra Ježková
Honzo, zavzpomínala jsem si s tebou na mladá léta. I když, na rozdíl od tebe, si z imatrikulace nepamatuju ani ťuk. Až z první promoce. Protože jsem na ní musela přednést děkovnou řeč. Ale Gaudeamus znějící v Karolinu je zážitek. Taky obdivuju všechny, co uměj počítat. Z přednášek z češtiny, které jsem absolvovala v rámci společného základu, si pamatuji citát jedné vyučující: „Vystupovat jako socha, zvláště pak mramorová, svádí k tomu, aby na vás někdo napsal neslušný nápis.“ A hele, objevila se Věra. O to víc se těším na pokračování. :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?