Když osamělí senioři nemluví

Nevidím důvod proč by senior musel být sám. Jsou kluby pro seniory v každé městské části, cvičení a i senior z vesnice si může vyjít na procházku a sednout si při mši v kostelíku či kapli někde na vsi. A i kdyby nic z toho nebylo to pravé, jsou cestovní kanceláře, i penězi neoplývající důchodce si může dovolit jaro/léto/podzim/zima jednodenní výlet (chápu že může mít doma psa či kočku a na víc dnů se neutrhne) po Čechách či blízkého zahraničí. A kdo nechce organizované nebo špatně chodí, může si vyjet vlastním tempem s Českými drahami - víkendové celorepublikové levné jízdenky. Je to spíš o tom že nechtějí, než že nemohou.

Moje maminka na tom byla stejně. Vdova žijící osamoceně. Každý den jsem jí telefonovala a ona se snažila hovor za každou cenu prodlužovat, jen aby nemusela položit sluchátko. Ven chodila maximálně 2x týdně do obchodu, sem tam prohodila slovo se sousedkou. No a pak jsme si pořídili štěně. Maminka se do fenečky zamilovala, takže jsme holky daly dohromady. A mamince se změnil život - musela chodit 3x denně na procházku. No a jak je známo, pejskaři si rádi vyměňují zkušenosti a vůbec si popovídají. Takže večer už jsme si spolu popovídaly jen krátce, protože přece musí s pejskem ven :)

V něčem podobný příběhu Ilony, je i můj příběh. Pracovala jsem 35 let v cestovní kanceláři a mou každodenní prací byl styk a komunikace s klienty i dodavateli služeb. Do práce jsem dojížděla do okresního města z malé vesnice. V 64 letech se můj muž rozhodl odejít po 23 letech manželství. Žiji sama čtvrtý rok a čím víc si uvědomuji jak mi chybí komunikace s mými vrstevníky seniory. Dojíždí ke mně dcera s vnoučaty a i já jezdím za nimi necítím se osamělá. Přesto si začínám uvědomovat že mi chybí styk a komunikace s vrstevníky a vrstevnicemi a to nikoliv internetová, ale osobní. Tváří v tvář. Dělám i něco proto aby se situace změnila a neklesám na mysli. Děkuji Vám za článek.