Sleduji digitální čísla na hodinách. Doma, v dopravních prostředcích. Ne proto, abych věděla, kolik je hodin. To vím vždy téměř přesně. Ale kvůli jejich uspořádání na ciferníku. Líbí se mi, když jsou ve chvíli, kdy se na hodiny podívám, hezky symetricky nebo pěkně za sebou. Jistě si umíte představit, o čem mluvím. Třeba 14:41. 20:02. 12.34. A tak dále a tak podobně.
Když se podívám na hodiny a vidím, že k dané konstelaci chybí třeba minuta, počkám si, abych ji viděla. Klidně i v noci. Probudím se, nasadím si brýle, abych dohlédla na budík. A zjistím, že je třeba 2:11. Minutu tedy na něj civím, až bude 2:12. Pak spokojeně pokračuji ve spaní.
Naopak, když takový úhledný časový údaj o minutu zmeškám, otráví mě to. Klidně se tomu smějte. Vždyť víte, že „každej jsme ňákej“. Náramkové hodinky mám s ručičkami a arabskými číslicemi.
