Psycholog Jeroným Klimeš na téma vztah dospívajících dcer a matek uvedl následující: „Vídávám případy, jak vyšité ze Sněhurky, kdy matka dceru nenávidí za to, že krásní a ona sama stárne. Tak ji dusí, až ji otráví. Dcera pak v sobě potlačí ženskost, obléká je jak strašák do zelí, zakáže si projevy zralé ženskosti.“ Jistě, mnohý ženám se může zdát nepředstavitelné, že by svým dcerám dělaly něco zlého, nějak jim komplikovaly životy. Mnohdy to přesto činí, ať už nevědomě nebo záměrně. Takto líčí pětačtyřicetiletá Karolína svůj vztah s mámou: „Až do pětadvaceti jsem měla pocit, že jsem naprosto nemožná. Moje máma totiž s oblibou používala slovo nemožná. Říkala mi ho v různých souvislostech. Vlastně až můj muž ve mně vzbudil sebevědomí. Nikdy jsem s mámou neměla pěkný vztah, byla ke mně velmi kritická, náročná. Teď je nemocná, zesláblá, čím dál více je odkázána na naši pomoc. Ani nyní od ní neslyším jediné slovo vděku. Dovezeme jí nákup, ona neopomene podotknout, že jsem nekoupili to či ono, případně, že chtěla jogurt či sýr jiné značky. Uklidíme jí a ona neopomene říct, že minule jsme nechali v rohu pavučinu. Moc těžce to nesu a ze všech sil se držím, abych po ní nezačala řvát. Takže pak doma brečím, trápím se. Závidím všem ženám, pro které jsou matky oporou, přítelkyněmi. Já tu moji vlastně nemám ráda, ale přesto se s ní musím stýkat a pomáhat jí.“
Smutný a výjimečný příběh? Ale vůbec ne. Jen jde o téma, o kterém se veřejně nemluví. Málokdo je přece ochoten si přiznat, že pouto, které bývá považováno za nejhezčí, nikdy nepoznal. Případně, že ho nebyl schopen vytvořit.
„Matka a dcera je vztah pevnější než skála a zároveň často velice komplikovaný. Je to jeden z nejčastějších problémů v psychologických poradnách,“ uvedl psycholog Tomáš Novák, který na toto téma napsal knihu Matky a dcery. Rozebírá v ní různé podoby tohoto vztahu a z dlouholeté praxe ukazuje, že si opravdu nelze představovat, že mámy jsou vždy milující bytosti.
Neshody s mámou jsou nejčastějším tématem diskusí mezi ženami středního věku. Mnohé zjišťují, že když jejich matky zestárly, prohloubily se jejich výrazné vlastnosti. Žena, která měla celý život maminku hodnou, obětavou a chápající, ji má takovou stále. Žena, která si s mámou nerozuměla, měla ji kritickou, hašteřivou, egoistickou, ji má takovou taky stále. Jenže čím déle se s člověkem s negativními vlastnostmi stýkáme, tím více je vnímáme a tím více nám lezou na nervy.
„Máma se po smrti tatínka stala naprosto nesnesitelná. Vždy byla sobecká, zvyklá být středem pozornosti. Táta se o všechno staral, velmi ji miloval. Babička mi říkávala, že to s mámou jednou budu mít těžké, ale já tehdy nechápala, co tím myslí. Teď to vím velice přesně. Matka se stále tváří ublíženě. Nemá žádné kamarádky. Když je u s námi na chatě, nikdo ze sousedů k nám nechodí, protože její zálibou je vypouštět takzvané jedovaté sliny. Jen tak, prostě řekne na adresu někoho něco urážlivého, nevhodného. Nedávno takhle před sousedy řekla, že vůbec neumím vařit. Sousedé koukali, nechápali, byla to trapná situace. Podobné věci zažívám stále. Myslím, že mě vůbec nemá ráda a nejraději bych se s ní nestýkala. Jenže to nejde, je sama, nemůžu se tvářit, že neexistuje, když je to moje máma,“ vypráví jednapadesátiletá Naďa.
Ženy se shodují, že nejčastěji je v dospělosti trápí matky, které se ve vyšším věku staly apatickými, osamělými, nespokojenými. Často jde o ženy ovdovělé či rozvedené, které bilancují a se svým dosavadním životem nejsou moc smířené. Mnohdy nemají přátele, koníčky. Mají však pocit, že se jim život moc nepovedl.
„Máma mi nedávno řekla, ať si nemyslím, že mám právo na štěstí. Že jednou můžu tvrdě narazit a ať si nemyslím, že mi v životě bude vše vycházet. Byla jsem z toho naprosto šokována,“ říká třiačtyřicetiletá Monika, která je úspěšnou podnikatelkou, má dvě zdravé děti, hodného muže, pěkný dům. Její máma se však chová, jako by jí její příjemný a pěkný život nepřála. „Nechápu to. Byla jsem kvůli tomu i u kamarádky psycholožky a ta mi řekla, že se matky často s dcerami porovnávají a pokud mají pocit, že jejich život nebyl naplněn, mohou dcerám i závidět. To přece není možné,“ míní Monika a říká, že naopak obdivuje matku své přítelkyně, která, ač velmi nemocná, je stále optimistická a svou dceru podporuje pokaždé, když je v nějaké obtížné situaci. „Ony si vzájemně povídají, svěřují se, jsou jako kamarádky. Právě tak si vztah dospělé ženy s mámou představuji. Na nich vidím, že to jde,“ říká Monika.
Velmi často v neshodách sehrávají roli i rozdílné osobnostní rysy, dávné nevyřčené neshody ale i poruchy osobnosti, které u některých lidí ve vyšším věku nastávají. Zkrátka, případů, kdy vztah mezi dospělou dcerou a matkou je spíše boj než láska, je více, než si myslíme. Jenže je to velmi choulostivé téma, o kterém lidé mluví jen se svými nejbližšími nebo o něm raději mlčí.
