Všechno dělám pro vás. Ale stojí o to někdo?

Většinu života jsem se někomu nebo něčemu musela podřizovat. "Organizátorkám" se vyhýbám velkým obloukem. Když mohu a chci, pomohu, pokud někdo potřebuje. Když nechci, už umím říct ne.

Děkuji za článek. Na toto téma bych mohla napsat knihu o své mamince. Dokud žila její maminka (zemřela ve věku 98 let), dělila svou pozornost mezi ni a mne. Poté se zaměřila pouze na mne. Všechny mé pokusy vysvětlit jí, že její péči nepotřebuji, omlouvala tím, že to myslí dobře. V jedné vypjaté situaci jsem jí řekla, že by bylo lepší, kdyby to se mnou myslela špatně. Od té doby, co je v DS, mám klid. Podle potřeby pomůžu já jí a spokojenost je na obou stranách. Líbí se mi odpověď Mirka H.

V téhle situaci zatím nejsem (aspoň si to myslím), a doufám, že ani nikdy nebudu. Samozřejmě mladým pomáhám s dětmi a ráda, ale mám taky svůj život. Když se mi hlídání, případně jiná pomoc, časově nehodí, mladí si to vyřeší sami. Jsou dospělí, samostatní, šikovní, zaměstnaní, tak proč bych je měla pořád mít pod dohledem? O to víc si pak užijeme, když se jako rodina všichni sejdeme.

Hlavně si nesmím myslet, že jsem "pupkem světa" a musím vědět, když nebudu, že svět se také nezastaví. Všechno je pomíjivé.

Také mám někdy pocit , že nežiji jak bych chtěla ,ale žiji život ,který musím,neboť moje pomoc je nutná. Nikdo jiný to v rodině nezastane.Vím , je to moje rozhodnutí,ale celý život jsem pomáhala a tak na stáří nedělám nic jiného. Nikomu se nevnucuji,nikoho neobtěžuji ,ale někdy přijde líto,že nemohu cestovat ,jak bych si přála,ale to je život .Není to stížnost , jen konstatování,ale někdy nemůžeme mít co bychom chtěli, ale buďme rádi , že můžeme pomoci a přinášet okolí lásku ,něhu a radost. Vždyť život je tak krátký a příroda vždy pomůže k lepší pohodě.

Ano, čeho je moc toho je až ne příliš, ale nad hlavu... Mít doma takovou skvělou ženu jakou je paní manažerka, tak si radši koupím cestu někam hodně daleko a nebo ji na ní pošlu přímo jí. Mám bývalou kolegyni, která se chová obdobně a neustále jen mele a mele a mele o tom, jak by bez ní její syn s rodinou byl vyloženě nemožný, bezmocný a bezradný. Nikdo jí to nevymluví a její syn je z toho vyloženě nešťastný. Kdykoliv zavede řeč na svého syna, tak radši odcházím.

Trochu nesnadná obrana ale poměrně jednoznačná. Nenechat si takovou "péči" líbit a ohradit se, raději dřív než pozdě. V článku zazněl zajímavý detail, cituji: „Znám řadu příhod, kdy se senioři tak fixují na děti a jejich rodiny, že přestávají mít svůj vlastní život, žijí život těch dětí a ještě jim ho chtějí ovlivňovat." Několikrát jsem se setkal s někým ze svých vrstevníků kdo se takto cele projektoval do svých dětí a své rodiny. S údivem jsem zjišťoval, že není možné nalézt jediné společné téma k rozhovoru, ti lidé neměli žádné vlastní zážitky, zájmy, nic...