Ten se asi do penze nechystá nikdy. Tuto věty vyslechl sedmašedesátiletý Miroslav, když prošel kolem kuchyňky, kde si vařili kafe dva výrazně mladší kolegové. „Nějakou dobu mi trvalo, než mi došlo, že mluví o mně. Byl to šok. Chovají se ke mně korektně, nijak se v práci s nikým nedružím. Prostě udělám svoje a jdu domů,“ vypráví. Pracuje, přestože by už mohl být v penzi. Firma patří synovi jeho kamaráda a ten má o Miroslavovy služby zájem, protože na rozdíl od mladých zaměstnanců výborně ovládá technickou němčinu. „Ti mladí se sice domluví, ale když přijde na řešení odborných detailů s našimi německými partnery, nastupuji já. Myslím, že by si mě tady majitel nedržel, kdybych nepodával výkon. Jenže mi nenapadlo, že mladí to berou jinak. Mají asi zálusk na moje místo, připadám jim jako důchodce. My ale taky za mlada používali výraz prduch, tedy pracující důchodce. Vlastně jsme si ze starých lidí, kteří chodili do práce, taky dělali legraci,“ říká.
Průzkum statistického úřadu Evropské unie Eurobarometr se snažil zmapovat postoje mladých lidí ke generaci ve věku padesát pět plus. Až dvě třetiny mladých Čechů lidí zmínily nějakou věc, která jim na starších lidech vadí. Nejčastěji to, že pracují a tím takzvaně zabírají místo mladým. Dále zmiňovali, že na penze je vynakládáno hodně peněz z daní všech. Padaly i výrazy, že staří lidé jsou svým způsobem pro společnost přítěž. Když byly odpovědi mladých Čechů porovnány s odpověďmi v průměru Evropské unie, nevyšli z toho dobře. Zatímco v České republice vnímá populaci padesát pět plus spíše negativně více než padesát procent mladých lidí, v Evropské unii je to v průměru dvacet osm procent.
„Z našich údajů vyplývá, že se každý desátý senior někdy setkal s diskriminujícím chování. Senioři velmi často cítí, že je mladí lidé vnímají jen jako někoho, kdo je pomalý, zabírá místo v tramvaji a stojí peníze. Lidé se tak cítí ztraceni, sami a nepotřební,“ uvedl Jakub Carda z obecně prospěšné společnosti Společně, která provozuje Senior pointy, tedy místa určená k setkávání starších lidí.
Došlo k naprosto paradoxní situaci. Z jedněch průzkumů vyplývá, že lidem vadí, když si senioři k důchodům přivydělávají a neuvolňují pracovní místa mladých, ale z dalších průzkumů je jasné, že firmy mají o seniory čím dál větší zájem. Ještě nikdy pro ně nebylo tolik pracovních nabídek jako nyní.
„Moje vnučka pořád skuhrá, že nemůže najít práci. Já sedím na recepci v jednom rodinném penzionu, v rámci práce tam i uklízím. Není to nic náročného, většinou se tady ubytovávají slušní lidé na služebních cestách. Takže mám na recepci čas si číst, koukat na televizi, pak jednou denně poklidím společné prostory, společné toalety v přízemí. Pokoje ne, na ty je pokojská,“ vypráví devětašedesátiletá Marie z malého severomoravského města. Nabídla své pracovní místo své vnučce. „Myslela jsem si, že bude ráda, že má práci. Když se dozvěděla, že má i uklízet, urazila se a řekla, že s maturitou přece nebude dělat hajzlbábu. No to je pak těžké. Majitelka penzionu o mě stojí, chová se ke mně velmi slušně a říká, že nikoho jiného na mé místo nechce. Takže asi budu recepční a hajzlbába v jednom až do smrti,“ dodává Marie.
Loni pracovalo přes tři sta čtyřicet tisíc českých penzistů. To je podle Českého statistického úřadu ve srovnání s rokem 2017 o téměř třicet tisíc více. Statistici tvrdí, že je za tím nejen vyšší počet volných míst na pracovním trhu, ale i to, že senioři žijí aktivně a chtějí si přivydělat, aby si mohli dopřát určitý životní standard.
Výsledek? Když pracovnice Domova pro seniory v Sokolnicích Eva Stiborová dělala průzkum na téma, co si žáci středních a vysokých škol myslí o seniorech, dopracovala se k těmto údajům: Padesát procent středoškoláků si myslí, že je špatně, že senioři pracují. A čtyřicet osm procent ví, že se penze vyplácejí z daní nás všech, tudíž, až budou pracovat, budou muset také přispívat na penze. Zmiňovali to jako něco, co jim připadá dosti nepříjemné.
Takže na jedné straně mladým lidem senioři připadají jako přítěž, na druhé straně jim vadí, když jsou aktivní a přivydělávají si. Je to vlastně krásná ukázka toho, že dokud je člověk mladý, nedovede si vůbec život ve vyšším věku přestavit. Netuší totiž, že se i jemu může stát, že za jeho zády jednou někdo řekne: Co ten tady ještě dělá?