Věra Ježková
28.10.2019 22:18
Ad Zdenka: „Piš dopis, když se rozčílíš, do obálky ho však vlož až druhý den.“ E. M. Remarque
Drahomíra Stínilová
27.10.2019 19:39
Už od osmnácti let si dopisuji s přítelkyní z Kanady a Holandska francouzsky. Myslím, že mají maily, ale napsaly jsme si, že zůstaneme u dopisů. Adresy jsme získali na Jazykové škole v Praze, kde jsem dělala nástavbový ročník po matuře a dopisovala jsem si asi s patnácti přáteli z celého světa. Postupně to opadávalo. Přiznám, že jsem myslela, že budu mít v důchodu víc času, ale intenzita mých dopisů je nižší, než když jsem chodila do práce. Je to ale moc příjemné, když mi přijde přání třeba k Vánocům a v tom i vložený dopis jak se které kamarádce daří.
Marie Ženatová
27.10.2019 19:15
Dopisy jsem psala moc ráda, nejdříve kamarádce na Slovensko, naše třída s jejich třídou navázala přátelství asi v mé 6. třídě, pak jsme se navštěvovali vzájemně i s rodinami - dnes si občas zavoláme. Psaní dopisů třeba jen do šuplíku mi také dlouho hodně pomáhalo v těžkých chvílích... Psávala jsem dopisy i dětem, jejich dopisy mám dodnes uschované, tak jako dopisy od vnoučátek. Když se cítím někdy hodně sama nebo je mi smutno, tak si je ráda pročítám. Ale nejvíce si vážím dopisů od mé zemřelé maminky, s kterou jsem si psala moc let a jsem ráda, že jsem si mnoho jejich vzácných dopisů, psaných stařeckou upracovanou rukou dobře uchovala... I když jsem za ní jezdila velmi často, tak dopisy byly pro nás tím nejmilejším a nejvzácnějším pojítkem a souzněním...
Jana Šenbergerová
26.10.2019 21:27
Psávala jsem ráda a hodně. Dopisovala si s Rusy, Turkotatarem, Slováky, Argentinci, Gruzíncem, Angličankou. Záviděla jsem jim známky k různým příležitostem, obzvláště velikonoční a vánoční. Poslední dopis už si adresátka nepřečetla, zemřela. V říjnu před asi deseti roky jsem napsala sama sobě ...
Zdenka Jírová
26.10.2019 00:48
Paní Růženka mi připomněla, že jsem si také roky psala s jednou ruskou dívkou z dětského domova, jejíž rodiče zahynuli ve váílce, pak s jednou ukrajinkou z Kyjeva ataké jsem si procvičovala němčinu s dívkou z bývalé NDRM jménem Ute, to se mi zdálo hodně divné,proto si je pamatuji a pak už na střední škole s jedním německým chlapcem, ale jméno si už nepamatuji, Jednak mě to bavilo a navíc jsem se zábavnou formou učila cizí řeč.
Zdenka Jírová
26.10.2019 00:41
Dopisy jsem psala vždy ráda a většinou 6 stránkové i více. Také mi psaní dopisů pomohlo v těžkém období života, kdy jsem je psala " do šuplíku" a později zničila. V 19. století, jak se můžeme dočíst v každém románu, paní domu či slečna dcera se uchylovaly k psaní dopisů docela pravidelně. U psaní dopisů se musíte dobře rozmyslet, co a jak napíšete,je to černé na bílém. Pokud se zlobíte, než svou zlobu napíšete, tak zchladnete a konflikt se už nejeví tak hrozný. Krásná doba psaní dopisů!
Marie Faldynová
25.10.2019 22:33
Dopisy jsem vždy psala ráda. Dnes si píšu na papír se třemi kamarádkami, s jednou už 45 let. Ostatní už vyřídím e-mailem. Vánoční přání neposílám, je to pro mne drahé. Telefonní rozhovor dnes přijde levněji a potěší také.
Dana Puchalská
25.10.2019 14:32
Dopisy jsem psala ráda a ještě radši je dostávala. A dodnes se těším jako dítě na to, ať na mně z kaslíku v domě vypadne něco jiného než účet. Protože mám pár přátel co jsou na tom stejně jako já, posílám jim pravidelně přání nebo dopis. Zejména na vánoční a velikonoční svátky. Dodnes mám doma schovány dopisy co psal můj děda Antonín babičce Julince před svatbou a z I.světové války. A ten sloh a rukopis,něco co se dnes jen tak nevidí.
Růžena Kuželková
25.10.2019 13:58
Na základní škole pro výuce ruštiny nám p.učitelka rozdala adresy žáků ze Žitomíru(snad je to napsané dobře).Psala jsem si s Valjou hodně dlouho,do té doby,kdy mi jako holky jsme začaly mít jiné starosti.nevím,jestli bych ještě dneska "sesmolila"nějaký dopis moje "hlavička" již ruský jazyk z větší části vypustila.
Lenka Kočandrlová
25.10.2019 13:34
V mládí jsem denně napsala několik dopisů a taky mi skoro denně aspoň jeden přišel! To bylo moje těšení : přišla jsem ze školy a podívala se na schránku.Když se v otvorech bělalo,bylo jasné,že je to něco - buď dopis,pohled nebo v nejhorším časopis (Mladý svět,Dikobraz,případně jeden čas Obrana lidu...).Většinou jsem neměla klíček,tak přišel ke slovu klacík utržený na dvoře domu ze stromu, a tím se vše vyšťouralo.Kořist se donesla do 3.patra,doma roztřídila.I moje máma denně psala dopisy a často dostávala pohledy,i z ciziny, a to bylo radosti,když tam byly krásné známky! Sbírala jsem je ,mám dodnes sbírky,i pohlednic.Dnes už není nač se těšit,sice okukuji denně schránku,ale většinou jen účet z O2 nebo tak něco.Škoda,po nás snad ještě něco písemného zbyde,ale po dnešních mladých nic!
Načíst starší příspěvky
