Nesnáším jakýkoliv velký hluk, a to už od dětství. Tam ostatně bude možná příčina mé fobie, i když věřím, že existuje něco jako paměť genů, přenášená z předků na potomky. To mi nikdo nevymluví. Někdy něco nesnášíme, něčeho se bezdůvodně bojíme, něčeho štítíme, určitý typ lidí je nám protivný a my ani nevíme vlastně, proč tomu tak je. Podle mne něco třeba i v dávné minulosti prožili naši předkové a předává se to v „paměti genů“ dál potomkům. A věda to ještě není schopna potvrdit.
Nevím, co mi předali mí předci. Ale mám zážitek z dětství. V Teplicích-Šanově na jednom starém náměstí byl pořádán ohňostroj. Byly mi asi tři, maximálně čtyři roky a šla jsem tam s maminkou. Zapomněla jsem dodat, že v mé genové paměti ještě je nějaký odpor k velkým davům, kterým se celý život vyhýbám.
Ošívala jsem se už sevřená v tom davu, malá tříletá malá holčička u země, nic jsem neviděla, jen nohy a boty vedle stojících. A pak to začalo. První rány a ohňostroj. Na náměstí uzavřeném ze všech stran domy to burácelo dvojnásobně - jak za války. Splašila jsem se. Vytrhla jsem se mamince, skrčila se a prolítla první skulinou mezi nohama lidí. V předklonu jsem kličkovala mezi lidmi a zoufalá máma za mnou. Měla to o moc horší, protože musela lidi rozrážet, já ne, letěla jsem jak splašený králík a využívala při zemi každé díry v davu.
Podařilo se mi dostat na kraj náměstí. V tom okamžiku další ohlušující výstřely, a tak jsem vběhla celá zoufalá do prvního otevřeného průjezdu. Tam to bylo ovšem ještě horší – znásobené ozvěnou. Vyhnalo mne to z toho průjezdu a já vběhla přímo do náruče maminky. Naštěstí. Pro nás tím pádem ohňostroj už skončil a od té doby mne maminka na žádnou takovou akci už radši nevodila. Nehodlala zas prožít to trauma a taky riskovat, že o svého splašeného králíka přijde.
Tohle mě pronásleduje celý život…a už se to zase blíží ! Zase se ode mne bude očekávat, že se zúčastním ohňostrojů a lampionových průvodů. Nebudu vyděšená babička, co sedí doma u sporáku mezi hrnci, přemůžu svůj odpor a kvůli vnoučatům se snažím, seč můžu. A tak jsem ve školce byla vždycky přitisknuta za rohem, protože jsem byla pověřena hlídáním nejmladšího člena rodiny. Tomu jsem přikrývala citlivá ouška čepičkou, kapucí a někdy i dekou. Zároveň jsem trnula, jestli se „mistr střelmistr“ strefí do té díry mezi stromy a ne do oken okolních domů obklopujících školku, nebo aby raketa nevrazila do větve a nezměnila směr letu někam úplně jinam.
No – chápu, že lid chce odjakživa chléb a hry. Ale ty miliony, které se vydávají na několikaminutové ohňostroje a rachejtle, bych teda já využila smysluplněji a dala je především tam, kde je potřeba každé koruny a na co se lidi pak po korunce skládají sami.
Lampionové průvody – to je taky kapitola sama pro sebe. A to hlavně kvůli lampionům samotným. Ještě teď mám v živé paměti, jak jsem vždycky přišla před lety s dcerami na lampioňák a vypadaly jsme, jak když jsme vylezly odněkud z pravěku, protože všichni už měli lampiony na baterky a my jediné jsme strašily se svíčkami. A to jen proto, že manžel v tomto směru neuznával pokrok civilizace a umanutě setrvával na své zásadě, že lampion MUSÍ být se svíčkou, protože jinak to není to pravé. To vzrůšo, když vám shoří ještě před zahájením průvodu, sotva zapálíte svíčku a s ním ještě nejlépe i kus vašeho kabátu! Bez tohohle vzrůša bych se teda já obešla a ještě teď, po tolika letech, jsem trpěla s jedním chlapečkem u školky, který taky jediný měl s maminkou lampion na svíčku a ten mu shořel a on srdceryvně plakal a maminka nad ním i nad troskami lampionu bezradně stála a vypadalo to, že bude plakat taky… My jsme ovšem, díky zeťům, pokročili a vnoučata už měla též lampiony na baterky. Přesto to dopadlo - no hádejte, jak ! Jasně, že lampiony nesly děti obvykle chvilku a pak jsme je nesli my dospělí. Nejvíc se asi vyřádili tatínkové – nezapomenu, jak jeden lítal kolem průvodu se svítícími rohy a v hrůzostrašné masce, oděn v něčem příšerně chlupatém. Menší děti upouštěly lampiony na zem, řvaly strachy, vrhaly se na matky a já byla ve velkém pokušení podrazit tomu tatínkovi nohu. Takže …už se zase letos těším…
