Boj se stárnutím. To slovo se stalo ve spojení s věkem velmi frekventované. V různých slovních spojeních se na čtenáře valí z nejrůznějších médií, používají ho lékaři, vědci, nejrůznější poradci. Jenže spojení bojovat proti stárnutí nebo proti vráskám nebo proti nemocem, které stáří přináší, je v podstatě nesmysl. Stárnutí, s ním přicházející zdravotní problémy, vrásky a další změny vzhledu jsou přirozený přírodní proces. Jev, který tu je, byl a bude. Používat v této souvislosti slovo boj je absurdní, protože boj je zápas dvou partnerů, na jehož začátku není jasné, který vyhraje. Tady je však od začátku naprosto jasně dáno, že tento boj člověk nemůže vyhrát. Takže, když někdo říká, že se snaží zpomalit tvorbu vrásek tím, že zdravě jí, cvičí a používá kvalitní kosmetiku, volí správná slova. Když někdo říká, že proti vráskám bojuje, říká klišé.
Věk je jen číslo. Není. Když je někomu šedesát, je mu prostě šedesát a znamená to, že se dostává do závěrečné fáze života, která může být ještě dlouhá, příjemná, ale je mu prostě šedesát a tudíž už není diblík, mladík, junák. Řeči typu „každý je tak starý, jak se cítí“ nebo „věk je jen číslo“, případně „věk máme v hlavě“, jsou sice hojně používané novináři a tvůrci reklamních kampaní, ale ve skutečnosti vyjadřuje to, že se člověk stárnutí bojí. Vyjadřuje přesný opak toho, co jeho uživatelé vyjádřit zamýšlejí. Realita je taková, že tělo stárne, mysl také, přicházejí zdravotní potíže. Někdo má štěstí, že u něj tento proces přichází později a pomalu, někdo má smůlu, že se mu to stane dříve a rychle. Někdo to ovlivní zdravým životním stylem, někdo naopak dostal do vínku určité genetické předpoklady a onemocní, i kdyby jedl tři roky jen brokolici a dělal denně padesát dřepů. Takže, samozřejmě je nesmyslné se hroutit nad tím, že už člověku není třicet, ale stejně nesmyslné je odmítat si připustit, že s některými jevy, které stárnutí přináší, člověk ani nejšpičkovější lékaři nenadělají nic, i kdyby si tisíckrát každý den říkali: „Ne, není mi šedesát, je mi čtyřicet, cítím se tak, jak si to v hlavě nastavím, věk je je jen číslo….“
Sedmdesátka je totéž, co bývala padesátka. S různými obměnami se nyní tato věta používá často. Ženě je šedesát a říká, že se cítí lépe, než když jí bylo čtyřicet. Muž slaví padesátku a gratulanti mu říkají: „Teda, Honzíku, vypadáš maximálně na čtyřicet.“ Honzík zatahuje břicho, snaží se stát vzpřímeně a zhroutí se na gauč, až po odchodu všech hostů s blaženým pocitem, že mu sice je padesát, ale opravdu na to nevypadá, nechová se jako padesátník, nežije jako padesátník. Toto srovnávání jednotlivých fází života je pozoruhodný jev. Copak existují nějaké tabulky na to, jak by měl člověk vypadat ve čtyřiceti, jak v šedesáti, jak žít, jak se chovat, jak smýšlet? A existuje nějaký systém, jak by se to dalo porovnávat? Je jasné, že pokud nějaká žena ve čtyřiceti žila s tyranem, měla mizernou práci a starosti s dětmi, bylo to pro ni špatné životní období. Když je jí pak šedesát, s tyranem je dávno rozvedená, děti jsou samostatné a ona má zajímavou práci, je jasné, že se cítí lépe, než ve čtyřiceti. Žije lepší život a to se zpravidla odráží i na tom, jak se chová, jak působí na své okolí. Je prostě spokojená, šťastná. Jenže to souvisí s tím, jak žije, ne kolik jí je. Odjakživa byli lidé různí a byli mezi nimi hodně staří lidé ve skvělé kondici. Tvrdit tedy, že dříve bývali sedmdesátníci starci a nyní jsou junáci, je nesmysl. Mnohem lepší než říkat, že sedmdesátka je nyní totéž, co bývala padesátka, je vůbec nepřemýšlet nad tím, kolik let člověku vlastně je a snažit se udělat si každý den co nejhezčí.
To tě omladí. Uděláme melírek. Zkusíme výraznou rtěnku. Změníme šatník, budeme si kupovat barvičky. To nás omladí. To jsou věty, které jsou často používané v souvislosti se vzhledem žen vyššího věku. Slovo omladit se stalo součástí slovníku prodavaček, vizážistek, kadeřnic, stylistek, kamarádek, kolegyň: „Kdyby sis zkusila vzít výrazné barvy, budeš vypadat mladší“ nebo „Zkusíme barevný proužek do ofiny, to tě omladí.“ Ať si každý udělá barevných proužků do vlasů kolik chce, ať nosí zásadně jen černou nebo naopak všechny barvy, co existují, měl by to nosit proto, že se tak cítí dobře, vesele, spokojeně. Ne proto, aby se takzvaně omladil. Slovo omlazování prostě zní samo o sobě divně a jeho používání v souvislostí s módou a stylem, je divné dvojnásob.
Podobných podivných slovních spojení používáme mnoho a vůbec si neuvědomujeme, že jimi často vyjadřujeme vlastně opak toho, co vyjádřit zamýšlíme. Výsledkem jsou bizarní situace, když člověk, který často mluví o tom, jak bojuje proti stárnutí, a jak mladě se cítí, vlastně světu říká, že má ze stárnutí ukrutný strach a neumí ho přijmout jako přirozenou součást života.
