Jedná se o přesný opak těch, kterým se říká hypochondři. Zatím pro ně sice nebylo vymyšleno žádné označení, ale je jich hodně.
V jedné rodině nedávno našli vnuci osmašedesátiletou babičku ležet v kuchyni na zemi. Omdlela, zkolabovala poté, co se jí silně začala téct krev z nosu. Vyšlo najevo, že rok nebyla u své praktické lékařky, přestože jí dotyčná několikrát kontaktovala. Paní má delší dobu vysoký tlak a lékařka si uvědomila, že si dlouho nebyla pro léky. „Ale já se tam chystala, jen jsem se k tomu zatím nedostala,“ říkala dotyčná dáma.
„Mami, vždyť jsi v penzi, tak si užívej život a pořád se nehoň,“ nabádá jí její dcera k odpočinku.
„Já jen ještě chtěla dodělat tu jednu zakázku a pak bych tam šla,“ tvrdí paní, která si v penzi přivydělává jako cukrářka. Její výrobky jsou u sousedů a známých žádané, občas dostává zakázku nějakou oslavu či menší svatbu. A tak peče a peče a přestože má potíže nejen s tlakem, ale také s klouby a bolí ji záda, odmítá zvolnit tempo.
Lidí, kteří mají pocit, že nemoc je jejich selhání, není málo. Zapírání zdravotních problémů je jevem, o kterém se příliš nemluví.
Před časem proběhl na toto téma průzkum, který přinesl pozoruhodné výsledky. Vědci a lékaři ze čtyř amerických univerzit začali spolupracovat a oslovili pacienty z různých míst Spojených států. Celkem téměř pět tisíc lidí. Zkoumali, nakolik jsou upřímní k lékařům, zda jim přesně popisují své zdravotní obtíže.
„Potvrdilo se, že pacienti poměrně často neříkají, co přesně se jim děje. Někdy své potíže zamlčují před lékařem, i když už za ním přišli. Prostě se je snaží zlehčovat. Častým jevem také je, že nechtějí prozradit své nezdravé chování, například špatnou stravu nebo porušování léčebného režimu,“ uvedla lékařka Barbara Keberová, která na výzkumu pracovala.
Podle americké studie až osmdesát procent pacientů někdy záměrně lékaři neřeklo úplnou pravdu. „Víme, že se to děje, ale nakonec jsme byli překvapeni, jak běžně lidé informace lékařům zatajují,“ uvedl spoluautor výzkumu Brian Zikmund Fischer. A podotkl zajímavou věc: „Mluvíme o lidech, kteří něco zamlčují, zatajují, nechtějí přiznat ani sami sobě. Účastníci výzkumu tedy mohli své odpovědi korigovat spíše tak, aby nepřiznali, jak často lžou. To znamená, že počet těch, kteří něco tají nebo lžou o svém zdravotním stavu, může být ještě vyšší.“
Zpravidla se říká, že k lékařům neradi chodí muži. A že čím jsou muži starší, tím častěji mají pocit, že návštěva lékaře je jakousi známkou selhání, slábnutí, stárnutí. Takže ji oddalují, lžou partnerkám, že u lékaře byli, i když nebyli. Jenže podobně se chovají i mnohé ženy. Mezi nimi lékaři častěji evidují jiný důvod, a to pocit nepostradatelnosti.
„Nemůžu si dovolit marodit,“ říkala s oblibou pětašedesátiletá Blanka. Její muž na to odpovídal: „Ty se udřeš samou péčí o nás ostatní k smrti, protože vůbec nemyslíš na sebe.“ Velmi dobře si všímal, že Blanka čím dál hůře chodí do schodů, těžce dýchá, je podrážděná, unavená. „A kdo by to za mě udělal?“ říkala rozzlobeně pokaždé, když jí on nebo syn řekl: „Mami, vykašli se na všechno, odpočiň si.“ Blanka však každý den vytřela celý dům, každý den uvařila teplé jídlo, televizní seriály sledovala zásadně s prachovkou v ruce nebo při nějaké ruční práci. Sklízela ovoce, zavařovala, rozvážela vše po rodině. Když skončila s infarktem v nemocnici, po pár dnech chtěla podepsat reverz, protože lékařům tvrdila, že se bez ní doma neobejdou. „Ona si není schopna připustit, že člověk musí i odpočívat. Lékaři jasně řekli, že kdyby přišla se svými obtížemi dříve, k infarktu nemuselo dojít. Měla potíže se srdcem už dlouho, muselo jí být hrozně špatně, ale ona to zastírala,“ říká její muž. Blanka se dostala z nejhoršího, ale přesto stále nechodí na kontroly tak často, jak by měla. „Však mi už nic není,“ říká.
U mnoha lidí vyjdou jejich vleklé zdravotní potíže najevo často až po jejich smrti. Nezřídka se stává, že ani partneři či nejbližší netuší, že někdo nějaké obtíže měl. „Manžel mi lhal. Tvrdil, že chodí k lékaři na kontroly a já neměla důvod mu nevěřit. Pak mu začaly otékat nohy, pořád měl všude modřiny, praskaly mu cévky. Tvrdil, že k lékaři chodí, že to není vážné. Poté jsem ho našla doma mrtvého. Až pak jsem postupně zjistila, že u svého lékaře nebyl tři roky a že nebral vůbec žádné léky. Mám na něho strašný vztek. Mohli jsme prožít pěkný zbytek života. Tak jsem zůstala sama s malou penzí, nemůžu utáhnout bydlení, nemám na žádnou zábavu. Je mi pětašedesát a můj život jakoby skončil. A může za to on. Nepřeháním, opravdu mu ten jeho lehkomyslný přístup k jeho zdraví, nejsem schopna odpustit,“ vypráví Iva, která je dva roky vdovou.
Lékaři se setkávají s případy, kdy k nim ženy své partnery doslova přivedou. Muži se tváří naštvaně, tvrdí, že jim nic není. Nezřídka se však ukáže, že ženy měly pravdu a že muž trpí zdravotními problémy, jejichž neřešení by znamenalo malér.
Současný životní styl právě tento typ chování podporuje. Mnozí lidé se snaží žít aktivně, plánují si, co vše budou v penzi dělat a zdravotní obtíže jim jejich plány naruší. Takže se rozhodnou dělat, že je necítí. Že je nemají. Předstírají to tak úspěšně, až tomu časem sami uvěří. Bohužel, zpravidla pokaždé se však časem ukáže, že takové předstíraní nemůže fungovat věčně.