Když mizí ze vztahu úcta, vzniká problém

Já i sám sobě, dokonce i nahlas, si řeknu často: To jsem podělal, to jsem neměl dělat, to se mi nepovedlo a vůbec se nenaštvu, když mi to samé řekne moje milující žena, protože ona mě může vidět v mnohém ještě lépe, než já sebe. Já se k ní chovám naprosto stejně, často se i pohádáme, ale stále se milujeme a těch dní, kdy si říkáme: To se ti povedlo, jsi skvělý, jsi skvělá, nebo se jen pohladíme úsměvem, je nesčetně daleko více. Kdyby se mi nebo jí něco nepovedlo a vzájemně jsme si to neřekli, to bych považoval přímo za zradu. Chyby člověk dělá a když si to vzájemně řekneme, tak už je pak nemusíme opakovat.

Po létech se stále setkávám s jednou spolužačkou a také s jednou bývalou kolegyní ze školy. Myslím, že obě žijí v pohodovém manželství - ta první už přes padesát roků, druhá asi dvacet roků. Nikdy jsem od nich neslyšela špatné slovo o partnerovi a jsem přesvědčena, že mezi nimi stále panuje vzájemná úcta. Myslím, že ani ve vztahu, kde si partneři nadávají, a pak řeknou, že to jsou jen slova a za chvíli na ně zapomenou, není jejich vztah v pořádku.

"Chovej se ke své ženě jako k princezně, protože jedině na vola čeká doma kráva". Platí samozřejmě i naopak.

Svého muže si velmi vážím a stále ho mám ráda a věřím , že nám to ještě dlouho vydrží. Je to člověk na kterého se vždy můžete spolehnout.

Také jsem se nikdy k takovýmto výrazům směrem ke svému partnerovi nesnížila. Ve společnosti, zvláště společných přátel jsem se vždy chovala tak, aby bylo znát, že je náš vztah hezký.

Naštěstí jsem žila s milým a laskavým mužem, proto jsem nikdy nic vulgárního na svojí osobu neslyšela. To samozřejmě vyžadovalo pěkné chování i opačným směrem ode mne. Na mém synovi je to znát, což jsem strašně ráda. A za to všechno mohou moji rodiče, kteří na sebe křičeli po celý život. Nemohu si vzpomenout, kdo na tom měl větší vinu.

Měla jsem v práci šéfa o dost mladšího než já. Pro jeho pracovitost, vizi, chování k nám podřízeným, jsem si ho velmi vážila. Po jedné pracovní poradě jsme ještě chvíli všichni poseděli (asi 6 osob) a povídali o všem možném, i o rodině. A šéf začal podobně, jako v článku: ta moje kráva.... Nevěřila jsem svým uším a úcta byla ve vteřině pryč. Absolutně nechápu, jak se chlap takto může před cizími lidmi vyjadřovat.

Manželství, které není založeno na úctě a toleranci obou partnerů, je přímá cesta k rozvodu.

Manželství mých prarodičů bylo harmonické a stačilo málo, babička uznávala dědovu autoritu a děda se nikdy nesnížil k tomu, aby babičku za něco peskoval.

Zažila jsem dva takové páry a autorkou "láskyplných " oslovení typu Debile a pod. byla v obou případech žena. Muži to však snesli.