Pocity ublíženosti škodí zdraví. Jak se s nimi vypořádat?
Ilustrační foto: ingimage.com

Pocity ublíženosti škodí zdraví. Jak se s nimi vypořádat?

17. 11. 2019

Sousedka mě pomlouvala, že jsem v termínu neumyla schodiště, jenže já jsem v té době byla nemocná. Syn mi řekl, že jsem nezamkla dveře od domu, ale já vím, že doma byla ještě vnučka a tudíž nezamkla ona.

Běžné situace často v lidech zanechají pocity křivdy. Jenže pozor na ně, pokud rychle nezmizí.

Snad každý se někdy dostal do situace, kdy ho někdo z něčeho křivě obvinil. Někdy jde o závažné věci, které končí až u soudu a mohou do život přinést léta trápení. Někdy jde o banality, které plynou z běžných denních úkonů. Jenže vždy je výsledek stejný. Ten, kdo je z něčeho neprávem nařčen, podezírán, obviněn, má pocit křivdy. A s takovým pocitem se těžce vyrovnává.

„U nás doma se postupně stalo zvykem, že za všechno může babička, tedy já,“ vypráví jednaosmdesátiletá Alena z Prahy. Žije s rodinou ve velké vile, kterou postavil její táta. Sousedé si myslí, že jde o pěknou ukázku soužití generací, ale ve skutečnosti tam dochází k častým neshodám. „Vnuci odejdou a nezavřou okna. Do baráku naprší. Mladí přijdou domů a řeknou: Babi, musíš zavírat ta okna, nesmíš na to zapomínat. Tisíckrát řeknu, že já zavírám, ale vnuci se pak tváří jako jelimánci, takže stejně rodina dojde k závěru, že zapomínající stará babka není schopna pořádně dovírat okna. Podobné to je, když je na chodbě něco rozsypaného, rozšlapaného. To my ne, říkají děti. Takže kdo? No přece bába,“ vypráví Alena. Částečně si dělá legraci, částečně je znát, že se cítí být ukřivděná.

Jenže v životech se objevují i větší křivdy.

Jednasedmdesátiletá Pavlína nemluví téměř čtyřicet let se stejně starou Milenou, přestože byly kamarádky a kolegyně. Jenže Pavlína chodila s kolegou, který nakonec dal přednost Mileně. Milena ho po roce randění nechala. „Ona mi ho přebrala a pak se na něj vykašlala. Přitom měla vždy více mužů a věděla, jak moc mi na té známosti záleží. Ale dělala vše proto, aby ho ode mě odlákala. Nezapomenu jí to. Vím, že to po tolika letech může působit směšně, ale já to tehdy hodně prožívala a ona dělala opravdu velké podrazy. Například jsme měli domluvenou schůzku a ona mu nechala na stole vzkaz, že na ni nemůžu přijít. Prostě dělala hnusné věci a byla to pro ni jen hra, nic víc,“ tvrdí Pavlína. Její pocit křivdy je tak silný, že s Milenou odmítá jakýkoli kontakt. Problém je, že jejich děti se přátelí a mají chaty blízko sebe. Takže se stává, že se dámy ocitnou o prázdninách na jednom místě, kousek od sebe. Jejich rodiny nechápou, proč je Pavlína tak zarputilá a odmítá se s Milenou byť jen pozdravit, přestože dotyčná několikrát projevila zájem o návštěvu, o kontakt. Jenže Pavlína se cítí být ukřivděná.

„Setkala jsem se s případy, kdy se lidé ve velmi vysokém věku zmiňují, že jim někdo ublížil, když jim bylo dvacet, třicet let. Přesně si to pamatují, dodnes mají pocit křivdy. Stalo se mi několikrát, že mi někdo něco takového vyprávěl,“ říká Jana Novotná, která dělala sociální pracovnici v několika domovech pro seniory.

„Problém je v tom, že u křivdy jde o to, že někdo něco udělal vám a nyní se tím trápíte jen vy. Nikdo jiný. Dotyčný už nejspíš dávno zapomněl, že vám něco provedl, jenže vy se tím ničíte dodnes,“  říká autor motivačních knih Ivo Toman. Ve své knize Debordelizace hlavy se zabývá právě pocity křivdy a uvádí: „Dusíte se nespravedlivými křivdami? Například: Proč mi to neřekl? Proč mě opustila? Proč mě okradl? Uvědomte si, že to vše je minulost. A už jste někdy dokázali změnit minulost? Uvědomte si, že ukřivděný člověk nemůže vyhrát, protože se snaží o nemožné – změnit minulost.“

Čím je člověk na světě déle, tím je přirozenější, že se v něm nějaké pocity křivdy usídlily. Protože někdy se s křivdou setká každý. Lidé, kteří prožili významné okamžiky dějin, jako byla druhá světová válka či komunistický převrat, často vzpomínají na křivdy obrovské. Někdo někoho udal, vymyslel si, že spáchal nějaký čin, za který hrozil vysoký trest či smrt, třeba jen proto, že s ním měl drobnou neshodu. Dotyčný, pokud to vůbec přežil, by se však musel pocitem křivdy utrápit. Pozoruhodné je, že právě lidé, kteří ne vlastní vinou prožili něco strašně krutého, si s pocity křivdy umí poradit více než ti, kterým se stala nějaká křivda malá, v podstatě bezvýznamná.

Každopádně však platí, že sice není dobré zapomínat, ale zároveň je třeba si připomínat, že minulost už změnit nejde. A čím je člověk starší, tím více jasno by v tomto směru měl mít. Protože takový pocit křivdy může člověku pořádně rozežírat mysl a tudíž vést i k dalším zdravotním problémům.

psychika
Hodnocení:
(4.9 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Anna Dudková
Záleží vždy na tom komu a co lze odpustit. Člověk si často pamatuje dlouho drobná příkoří, nebo mu vyvstanou z paměti, když se stane něco podobného. Těmi se skutečně nemá cenu zabývat, ale odpuštění vážných prohřešků nebo dokonce násilí může mít fatální následky, jak to často čteme v případech žen, co opakovaně odpouštěli alkoholikům a násilníkům a vracely se k nim, až to nejednu stálo život. Velkou pravdou pak je to, že lidé, kteří zažili na vlastní kůži různou zvůli, třeba koncentrační tábor, se přes tuto zkušenost snažili přenést, zapomenout a měli daleko k nimrání se v běžných křivdách, ale i sebelítosti nad svým osudem.
Hana Šimková
Já umím odpustit, ale nedokáži zapomenout. Tak nevím, jestli je to dobře.
Danuše D'Engeli
Také jsem zažila v životě mnoho křivd. Dlouho mi trvalo, než jsem přišla na to, že nejlepší je vždy odpustit. Každý člověk má dobré i špatné vlastnosti. Když odpustíte, spadne z Vás břemeno. Minulost jsem "zahrabala" a žiji jen přítomností. Každý den medituji a posílám do vesmíru jen radost, lásku a odpuštění. Žije se mi mnohem lépe, než dříve a nevyhybám se kontaktu s nikým. Naše společnost se vyvíjí smýšlením, slovy a skutky každého člověka. Každý by měl začít sám od sebe. Pak život bude lepší a lepší. Důležitá je aktivita a to po celý život. Každý člověk si vytváří štěstí na této zemi sám. Hezký čas přeje Danuše.
Marie 00000
"Odpustit a o opustit". To, co se stalo, změnit nelze, ani kdyby dotyčný chtěl. Tak jako se nevrátí ani vteřina života. Proto je dobré dívat se dopředu a ne se nimrat ve špíně minulosti.
Zdenka Jírová
Já bych k tomu použila jednu lidovou moudrost: Odpustit, znamená vyhodit oknem svou těžce nabytou zkušenost. Schválnosti se odpustit nedají, zejména, když zasáhly do života. Běžné neshody zapomínám.
Zuzana Pivcová
Vždycky, když mi někdo (podle mého názoru?) ukřivdil, trápila jsem se myšlenkou, zda mě tak vnímá právem a čím jsem si to vysloužila. Každý jsme povahově jiný, já jsem to určitě zdědila po mamince. Ale nakonec to svědčí o tom, že jsme různí a že každý máme jiný pohled na lidi včetně sebe. Ano, pokud by chtěl někdo záměrně poškodit, třeba i ve svůj prospěch, tak pak je lepší se s ním nestýkat.
Eva Kopecká
Když se řekne křivda, vzpomene si člověk kolikrát na vyslovené hlouposti a maličkosti, které mu kdo vyvedl. Aniž bych byla vztahovačná, podnítili jste článkem mou sklerózu a já si vzpomněla na pár drobných zážitků. Dotyční, kdybych jim je předestřela, by mi samozřejmě řekli, MY SI TO NEPAMATUJEME, TO SE TI MUSELO STÁT S NĚKÝM JINÝM...Jo, milánkové, ještě dneska bych vám za ty zbytečné podpásovky dala do čumáku. Pozadí pár událostí, na které jsem si vzpomněla, bylo mnou nezaviněné, ale ten, kdo to vyvolal, záměrně lhal s cílem mi uškodit. A to je to, co mi vadí. Kdyby šlo o omyl, vem to čert. Ale že šlo o lež a jasný cíl ublížit, to mi vadilo a vadí....
Jitka Caklová
Vše je o osobní svobodě a nezávislosti. Nikdo mi nemůže ukřivdit tím, že mi dá nějakou "nálepku". Každý má právo říci, co si o mě myslí, nebo-li, dát mi nálepku. Ale nic to nemění na skutečnosti, že je to jeho věc. Proto také nemám důvod, jen proto že jsou lidé sví, škrtat je ze svého života, držet si je od těla. Pokud nejsem "jejich parketa" z mého života zmizí sami i bez mého snažení.
Dana Puchalská
Velkou křivdu nemohu nikomu odpustit a ikdyž se snažím zapomenout, jde to těžko. Radši s onou osobou přestanu komunikovat a vyškrtnu ji ze svého života. Alespoň u mne to platí na 100 %.
Olga Škopánová
Já si myslím, že člověk by neměl zkousnout všechno a lidi, kteří mu ublížili si držet od těla.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.