Realita však bývá často výrazně jiná. Venkov už dávno není takový, jaký ho známe z historických románů.
Jednaosmdesátiletá Magdaléna žije sama v rodinném domku v malé beskydské obci. Je deset let vdova. Za těch deset let jí dvě sousedky zemřely, další dvě se odstěhovaly do domova pro seniory. Jejich domky koupily mladé rodiny. „Udělali si vysoké ploty. Přijedou auty z práce a zalezou. Vlastně je vůbec neznám. Byla jsem zvyklá, že si lidé povídali přes ploty, všichni se tu znali. Teď se obyvatelstvo naší obce úplně změnilo, nemám tu s kým promluvit,“ vypráví. Její syn žije v Praze, on nebo vnučka za ní co dva měsíce jezdí, ale celkově se cítí být osamělá, izolovaná. „Nemám se ani kam jít projít. Les, který byl za obcí, je vykácený. Po cestě mezi domky jezdí spousta aut. Za domem, kde bývaly krásné louky, vyrostla plechová obluda, je to nějaký velkosklad. Nepořádají se tu žádné akce, paní starostka je sice šikovná a hodná, ale říkala, že o ně lidé nemají zájem. Jestli si někdo myslí, že stáří na vesnici je fajn, měl by si to zkusit,“ říká.
Podobně mluví Ivan, sedmdesátiletý obyvatel malé obce na Opavsku. „Zmizela odsud pošta, obchod, lékař. Už to zabalil i kamarád, který tady provozoval hospodu. Neměl kšefty, tak zavřel a odstěhoval se k mladým do baráku do města. Není tu kam jít. Na nákup, k lékaři, všude musím jet autem, autobus také jezdí méně často než jezdíval. Děsím se toho, že jednou nebudu schopný auto řídit. Ředitelka školy se tady občas snaží dělat nějakou besedu ve škole, ale moc lidí tam nechodí, tak s tím asi skončí. Každý si tu žije po svém, na svém. Vždy se směji těm řečem, že na venkově k sobě lidé mají blíž a tak. Nesmysl. Mladí odsud stejně odcházejí a staří žijí osaměle a uzavřeně,“ tvrdí.
„V Praze je nyní čilejší komunitní život než na venkově, kde jsou lidé více separovaní,“ uvedl Michal Roman, autor knihy Obec naskrz skrz.
Socioložka Lucie Vidovičová, která se specializuje na jevy spojené se stárnutím populace, má k tomu tématu následující poznatek: „Senioři žijící na venkově se musejí více umět postarat sami o sebe. Musejí řídit auto do pozdního věku, protože nemají městskou hromadnou dopravu, která by je všude dovezla. Pokud jsou aktivní, neprojevuje se to tak, že chodí do divadel a na univerzity třetího věku, ale spíše se věnují svým zájmům jako je například zahradničení.“
Žít nyní na vesnici a nemít auto je zpravidla velký problém. Z mnoha obcí vymizely malé prodejny potravin, na které byli starší lidé zvyklí. Je jasné, že single žijící seniorce více vyhovuje, když si denně zajde pro čerstvé pečivo do malé prodejny, než když musí na velký nákup do hypermarketu v nejbližším větším městě. Jak? Autobusem? Jak ten nákup utáhne? Autem? Co když auto nemá nebo nemá řidičák? Pomůže jí někdo? Odveze ji někdo? Kdo? Pokud nemá příbuzné, kteří žijí ve stejné obci, zpravidla ji takovou pomoc nemá kdo nabídnout. A protože většina mladých lidí z malých obcí odjíždí za studiem či za prací a už se natrvalo nevrací, pomoc jí nemá kdo. Jenže s tím se nepočítá a tak v mnoha malých obcích nejsou dostupné různé pečovatelské a asistenční služby, které senioři využívají ve větších městech.
„V malých obcích se lidé často potýkají s nedostatkem sociální a zdravotní péče,“ uvedla Jana Kuchyňková, ředitelka společnosti Senior Care, jedné z těch, které poskytují pečovatelské služby.
Takže pozor, nepředstavujme si, že stáří na vesnici znamená pohodové posedávání na zahrádce, milé sousedy, kteří se ptají, co mají přivézt z obchodu, spoustu zábavných akcí v místní hospůdce a spoustu příbuzných v nedalekých staveních, kteří několikrát denně volají? Babi, nepotřebuješ něco? Babi, neseme ti koláč.“
Současný venkov velmi často naopak tvoří shluky domků, ve kterých žijí lidé, kteří tráví celý den v práci a vlastně se ani vzájemně pořádně neznají. A lidé vysokého věku se v nich cítí mnohdy více osamělí než jejich vrstevníci žijící ve velkých městech.
