Zatímco nyní je téměř běžné, že v rodinách jsou dvě auta a ženy si pořizují řidičské průkazy již v mladém věku, v době mládí současných seniorek tomu bylo jinak. Volanty drželi pevně v rukou muži. Auto bývalo v rodinách nanejvýš jedno a většina mužů ho ochraňovala jako cennost a nejlepšího přítele v jednom. Žen, které řídily stejně často a dobře jako muži, bylo výrazně méně než nyní. Mnohé vůbec nepovažovaly za potřebné si řidičské průkazy udělat. K čemu? Stejně neměly co řídit.
Tato generace se nyní dostala do věku kolem sedmdesátky a výše a prožívá komplikované situace.
„Žena, která neřídí auto, po smrti muže často zjišťuje, že se nemá jak dostat na chatu nebo jak přivézt větší nákup. K tomu, že se vyrovnává se smrtí partnera, jí přibývá i praktická starost, jak se dostat tam, kam potřebuje. Takových vdov je hodně. Jedná se o generaci žen, pro kterou nebylo běžné řídit auta. Mnohé byly na mužích i v jiných směrech mnohem více závislé, než je tomu i žen nyní,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová, která se specializuje na problémy lidí vyššího věku.
„Téměř vymizely malé obchody, takže lidé jsou odkázáni na nákupy v hypermarketech. Jak pro ně mají dojet, když nemají řidičák? Z malých obcí zmizely pošty, lékařské ordinace, život bez auta je nyní těžší než býval. Když senior nemá řidičský průkaz, je nyní ve velmi obtížné situaci,“ doplňuje Zdeněk Pernes, předseda Rady seniorů ČR.
Čím dál více rodin tento jev pociťuje v praxi. Jedná se o jeden z důsledků toho, že se lidé dožívají vyššího věku a že rekordmankami jsou v tomto směru ženy. Statistické údaje jsou jasné. Čeští muži nyní žijí v průměru něco přes sedmdesát šest let, české ženy přes osmdesát dva let. Typická situace, která se této věkové kategorie týká, tedy vypadá následovně.
Muž zemřel náhle na infarkt v sedmdesáti šesti letech. Žena zůstala sama v panelovém bytě na okraji menšího města. Její syn žije na opačném konci země, dcera pracuje v zahraničí. Žena nikdy neřídila auto, řidičský průkaz nemá. Ví, že ve věku po sedmdesátce už není v takové kondici, že by si ho byla schopna udělat. Zůstalo jí malé auto a chata v asi čtyřicet kilometrů vzdálených Beskydech. Chata je její celoživotní láska, s manželem tam trávili hodně času. Nyní se na ni nemá jak dostat. Nemá blízko žádné příbuzné ani přátelé, kteří by ji tam zavezli. Problémem pro ni je i zabezpečení většího nákupu, v blízkosti jejího bydliště je jen jedna večerka s mizerným sortimentem. Takže nosí těžké tašky pěšky ze vzdáleného hypermarketu. Čím déle takto žije, tím více je smutná, rozladěná, unavená. Tak si své stáří nepředstavovala. Neví, co má dělat. Chatu bude muset prodat, protože na ni prostě nemá jak jezdit.
Autoškoly zaznamenávají nový jev, a to ženy, které se rozhodly získat řidičský průkaz ve vyšším věku. Mnohé k tomu donutila například nemoc partnera či jeho smrt, některé se však už takto připravují na situaci, že třeba jednou zůstanou samy, a ze svého okolí už znají případy, kdy se to pro ženy neřidičky ukázalo být velkým problémem. „Ze strany dětí je vhodné podporovat mobilitu stárnoucích rodičů. Také je dobré si předem ujasnit, jaký životní styl ve stáří povedeme a zda budeme schopni žít bez auta, pokud řidičský průkaz nemáme. Například je vhodné zvážit i perspektivy dopravy na chatu. Romantika je jedna věc, ale když se pak ukáže, že člověk zůstane sám, bez řidičáku a na místo nejezdí hromadná doprava, je to problém,“ říká příklady z praxe Tamara Tošnerová. Tvrdí, že sebevědomí starších žen není vysoké. „Pokud se žena vyššího věku rozhodne udělat si autoškolu nebo si vzít cvičné jízdy, protože řidičák má, ale dlouho neřídila, často je ze strany dětí chápána jako riziková osoba a její případnou samostatnou jízdu považují za adrenalinový sport. Žena v tomto směru necítí podporu, takže si nevěří,“ dodává.
Mnohé ženy vyššího věku se po smrti partnera ocitají ve společenské izolaci a to, že neumějí řídit auta, k tomu ještě přispívá.
„Líbí se mi, jak dnešní mladé ženy běžně řídí. Ráda se dívám na ty mladé maminky, které naloží děcka do auta a jedou na nákupy, na výlety, za kamarádkami. Jsou samostatné a sebevědomé. My jsme vyrůstaly v jiné době. Byli jsme na mužích více závislé a nemohly jsme si dovolit mít vlastní auta. Teď na to doplácíme,“ říká sedmasedmdesátiletá Eva, která před dvěma lety ovdověla a život bez auta jí přináší četné problémy.
Jedná se o generaci žen, která se časem v tak velkém měřítku stane jen jevem z minulosti. Pro většinu současných žen mladého a středního věku je řízení auta přirozenou součástí života a zřejmě bude i přirozenou součástí jejich stárnutí. Budou se snažit řídit, dokud jim to zdravotní kondice dovolí. Nyní je však seniorek neřidiček hodně, ale o jejich starostech se nemluví. A tak mnohé sedí ve svých bytech, s obtížemi nosí těžké tašky s nákupem, složitě cestují městskou hromadnou dopravou a říkají: To byla chyba, že jsem se v mládí nenaučila řídit.
