Vážení přátelé, berte tento článek jako takové malé, nevěřícné povzdechnutí. Jak jsme se mohli narodit, vyrůst, žít, vychovat děti a mnozí i umřít bez takové té malé, zázračné, čertovsky chytré krabičky, kterou dnes nosíme stejně nábožně jako dřív kostelní báby modlitební knížku.
Nebudu se ptát, zda víte, o čem tady blábolím. Jistěže víte! Stokrát už vám někdo řekl, proč tu věc nemáte neustále u sebe, proč nejste na příjmu!
MOBIL
Když se mi poprvé dostal mobil do ruky, byla jsem za to vděčná. Bylo to v roce 1997, kdy měl manžel vážný pracovní úraz. Vlastně, jak mi řekl doktor, toho dne - 5. srpna - se znovu narodil. Pracoval v kamenolomu a bylo po ničivých povodních. Do lomu se jim vrátil buldozer, který asi dva týdny byl nasazený na řece. S buldozerem manžel pracoval na skrývce na vysoké stěně a ten prevít se zasekl, nevím přesně, jak a co, a nechci si to ani připomínat. Vím jen, že manžel i s buldozerem spadnul z té sedmimetrové stěny na kamení (jak jinak, když to byl kamenolom). Nevím, kde vzal tu duchapřítomnost a jakým zázrakem z toho letícího buldozeru vyskočil. Na hlavě měl protihluková sluchátka a ta byla "očesaná". A buldozer dopadl těsně vedle něho pásy nahoru. …. Ticho. Nahoře stála strnulá parta chlapů. Je mrtvý, to nemohl přežít. Přežil a jel do nemocnice. Hned na operační sál, doktoři tomu nechtěli věřit. Tomu, že žije. Tříštivá zlomenina levého kotníku, pochroumané rameno. Nechodící sádra. Třináct měsíců pracovní neschopnost. Buldozer dopadl hůř. Odvezli ho po skončení vyšetřování rovnou do šrotu. Nechci ani domýšlet, co by … kdyby … v buldozeru manžel zůstal.
Přijeli pro mě po práci a jeho mistr mi nechtěl nic říct. A já si uvědomila, že ve dvanáct hodin při cestě na oběd jsme slyšeli kvílející hlas sanitky. A že mně nepochopitelně zůstalo až špatně.
Když jsme přijeli do nemocnice, manžela zrovna odváželi ze sálu na JIPku. Všichni doktoři mu dělali doprovod. Byly čtyři hodiny odpoledne.
A teď zpátky k mobilu. Protože jsme neměli pevnou linku, dali mi z kamenolomu k dispozici mobil, abych mohla večer zavolat dětem, které už v té době byly obě v Praze. Pamatuji si, jak jsem seděla až na schodech na půdu, abych chytla nějaký signál. Mobil byl pořádný kus, do kapsy by se určitě nevešel. Nevím, na kolikátý pokus se mi podařilo navázat sípající, chrochtající a hlavně přerušované spojení. Byla jsem uplakaná, nešťastná a vzteklá, že ten krám vyhodím z okna.
Od té doby mám již, jako snad všichni, svůj vlastní mobil, v pořadí třetí. Ale někdy mám stejnou chuť vyhodit ho z okna. Jenže bez mobilu ani ránu. A tak, když se stane, že jdu třeba na zahradu a já tu čertovskou krabičku, která se vejde do zadní kapsy upnutých džín (místo pánského hřebínku), zapomenu doma, cítím se tak nějak svobodně. Jen do té doby, než po návratu zjistím, že mám tři … jeden … dva ... zmeškané hovory.
Přestože vím, že i tento vynález má především sloužit, bojím se, že bude příčinou vyhynutí lidského rodu, Ne středověký mor a novodobý HIV, ale právě a jen a jen mobil.
Události, které se v naší rodině za posledních třicet let staly, neovlivnily svět, ale určitě se zapsaly do našich životů, do mého života. A tak je tomu i u této události z 5. srpna 1997. Co tě nezabije, to tě posílí. Myslím, že posílena byla především soudržnost naší rodiny a vědomí, že jsme tu jeden pro druhého.
Na každé jedné přiložené fotce k tomuto článku najdete někoho s mobilem. Nic neobvyklého, pravda. Je to dnes běžná situace skoro stejně jako dýchání. Myslím, že přeháním jen trošičku. Poslední fotka je ze Zlína. Pár ONA a ON a dva MOBILY. Rande s mobilem.
