Záhada z dětských let

Ano, Soňo, moc by mne zajímalo, proč tomu tak je...zatímco si málem nepamatuju, co jsem dělala včera :-))

Je to zvláštní , že čím je člověk starší tím více se derou vzpomínky na věci, které se staly strašně dávno.

Jsou věci mezi nebem a zemí, které jsou nevysvětlitelné. Já žádné vzpomínky nemám, byla jsem dlouho ve strojku, a bylo to asi hodně nepříjemné, tak to mozek radši vytěsnil. V

Pamatuji se na ten úlek. Dala jsem asi roční dceru do postýlky, zatoužila jsem po chvilce oddechu. Měli jsme otevřené dveře a byli v obýváku, kde byla i starší sedmiletá dcera. Hlasitě jsme se bavili a najednou stála ta malá mezi dveřmi. Bylo jí smutno a tak si vyhodila z postýlky na zem polštář s peřinkou, přehoupla se přes okraj a spadla na zem do měkkého. Přišla za námi a koukala vyčítavě, že se bavíme bez ní, a já byla na mrtvici.

Dík za vaše příběhy, dokazují, že v mozečcích už malých dětí je leccos zapsané...Zuzko, asi jste byla mimi neposeda, co tak kopalo nožkama, až odcestovalo na zem :-))...a Jitko, na anděla strážného taky věřím. Ale já určitě nemám jen jednoho, ale několik, jinak bych tu už totiž dávno nebyla, co všechno se mi stačilo přihodit..mí strážníčci se mnou mají asi dost práce. A Jano - pozdravujte ode mne svou dceru, evidentně taky byla dost čilé mimino...a pamatuje si, jak se dostávala ze své postele ona ? :-))

Krásný příběh. Dokazuje mnohé z toho, o čem nepochybuji. Tak to se musím zeptat své dcery, která také opouštěla svou postýlku, když na to ještě zdánlivě neměla. Nikdy jsme nepřišli na to, jak to dělala. Postýlka byla dřevěná, dost vysoká a šprušle příliš blízko na to, aby mezi nimi prošla její hlava. Navíc hned vedle postýlky byla skříň s posuvnými dveřmi, se kterými jsem i já měla dost práce, než jsem ji otevřela. Když zrovna nevylezla z postýlky, oteřela skříň a všechno, na co v policích dosáhla, vyházela ven. Asi se docela dobře bavila při představě, jak vykuleně koukám a zas a znovu všechno uklízím. :-)

To je krásná příhoda, jak dokáže být mimino vynalézavé. Myslím, že ti poradil anděl strážný. Moc lidí na něj nevěří, ale já ano.

Ze svého, i nejútlejšího dětství si pamatuji víc, než z dětství svých dětí. Má to svoji logiku. Za normálních okolností, to co bylo do dvou až tří let, nemá se stupněm vývoje mozku mnoho společného. Kdyby mělo tak bych si z dětství svých dětí určitě pamatovala víc, než z dětství svého. Vědecky tuto záležitost dokázat nelze.

Já si pamatuji také zážitky z dětství,z mých dvou let. Jak jsem otrhala poupata lilií s doměním, že to jsou okurky. A jak mi táta udělal z prkýnek a hranolů překážkovou dráhu pro šneky.

Mám znovu pocit, jako už jsem měla u některého Vašeho předchozího článku, že některé momenty máme v životě dost podobné. Já jsem sice nikde nepřelezla, ale jako asi 3měsíční miminko (vyprávění maminky) jsem byla v zavinovačce na chvilku položena na nastlanou postel dospělých. Maminka se odvrátila pro něco v pokoji, co pro mě potřebovala, v ten okamžik uslyšela ránu a mimino utěsněné v zavinovačce leželo na zemi. S hrůzou se ke mně vrhla, jak se to mohlo stát a zda žiju. Těžko se vysvětluje, jak se taková kukla v několika vteřinách dostala na zem.