Pocity - vánoční perníčky
Ilustrační foto: pixabay.com

Pocity - vánoční perníčky

5. 12. 2019

Marta se o víkendu seznámila s Petrovou vnučkou Sofií. Všichni si užili krásné podzimní odpoledne na chatě. Sofie si však při dovádění ve spadaném listí vymkla kotník. Marta obětavě jela s Petrem a Sofií na pohotovost a o zraněnou holčičku se starala i večer a během noci. Ráno se vrátila domů Petrova dcera Lenka a nezachovala se k Martě právě vlídně.

Marta vypadla z Petrova domu v podivném rozpoložení. Dobrý pocit z toho, že se jí podařilo pomoci Petrovi s péčí o malou a navíc poraněnou vnučku, rychle vyprchal. Nechtěla se prvoplánově zlobit na jeho dceru Lenku. Snažila si představit sama sebe, jak by se zachovala ve stejné situaci. Asi by také nejásala nadšením, kdyby doma našla nějakou cizí ženskou. I když právě Martiny děti často hlídaly cizí ženy a dívky, protože nikoho jiného tehdy neměla. Martě bylo také líto, že se jí Petr nezastal. Ale ten mlčel jako zařezaný. Během dlouhé cesty na chatu, kde Marta včera nechala své auto, se však její rozhořčení pomalu rozplývalo.

Venku bylo chladno, a tak si po návratu domů dopřála teplou a uklidňující sprchu. A pak jakoby nabitá čerstvou energií začala připravovat těsto na vánoční perníčky. Do vánoc zbývají čtyři týdny, je čas začít s pečením. Vždycky ráda pekla. Buchty, koláče, dorty i cukroví. Nejkouzelnější bylo pečení v době, kdy měla malé děti. Společně vykrajovaly z těsta různé tvary a rovnaly je na plech, plnily těstem formičky, spojovaly marmeládou linecká srdíčka nebo polévaly povrch sušenek čokoládou. Výsledky byly všelijaké, děti byly umazané, ale šťastné. I ony na to dnes rády vzpomínají, zejména v okamžiku, když dostanou krabici domácího cukroví od maminky.

Na kuchyňské lince se zavrtěl a pípl mobil. Poznala, že přišla zpráva od Petra, ale na přečtení malých písmenek si musela nejdřív najít brýle.
"Jsi doma? Mohl bych se stavit?" zněla stručná zpráva.
"Ano, ano." odpověděla bez přemýšlení. Ale než zprávu odeslala, ještě přidala:
"Peču perníčky."
V koutku duše byla ráda, že se Petr ozval. Dokonce s tím tak trochu počítala. Měla pocit, že teď je míč na jeho straně hřiště. Sama by mu dnes zavolat nedokázala. Právě, když rozválela první dávku těsta, zazvonil zvonek u dveří. Za dveřmi stál Petr s kytkou a tvářil se dost rozpačitě.
"Moc se omlouvám. A moc ti za všechno děkuju." řekl tiše a podával jí kytku.
"Taky děkuji, je krásná. Ale potřebovala bych pokračovat v pečení. Jestli chceš, pojď do kuchyně." řekla trochu stroze.

Petr se posadil ke kuchyňskému stolu, popíjel kávu a pozoroval Martiny zručné ruce při práci. Tolik jí toho potřeboval říct a teď nevěděl, jak začít. "Chtěl bych se ti omluvit za sebe i za Lenku. Dnes ráno jsme se oba chovali hrozně. Vím, že jsem měl Lence o tobě říct už dřív, ale pořád jsem to odkládal, protože jsem nevěděl, jak. Neumíme spolu komunikovat. V době, kdy dospívala, jsem se v každé volné chvíli věnoval své nemocné žena a Lenka byla vždycky na druhé koleji. Asi to tehdy vycítila. Ale vždycky byla hodná a poslušná, nedělala problémy. Dobře se učila, se spoustou věcí si poradila sama. Když jí umřela maminka, nevšiml jsem si, že by nějak příliš truchlila. Ale možná jsem byl příliš soustředěný na sebe a své problémy, chtěl jsem smutek a prázdnotu vytěsnit prací. A jednou mi Lenka prostě řekla, že se bude vdávat. A pak odešla z domova úplně. Do svého nového života mě nepustila. Vídal jsem ji málo a nezměnilo se to, ani když se narodila Sofie. Až dodatečně jsem se dozvěděl, že dceřin manžel nechtěl, abychom se stýkali. Přesněji řečeno nechtěl, abych jim lezl do rodiny. Asi si obě vytrpěly dost, než se Lenka rozhodla a utekla od něj. Teprve pak jsem se dozvěděl, jak s nimi manipuloval a dokonce Lenku občas před malou zbil."

Marta pozorně poslouchala, i když stále mechanicky vykrajovala další a další zvířátka z pernīkového těsta a rovnala je na plech. Chápala, že s takovým příběhem se člověk nesvěřuje snadno. Neřekla nic, jen ho očima vybídla k pokračování.

"Obě pak zůstaly u mě. A pro mě se celý život převrátil vzhůru nohama. Najednou jsem nebyl sám. V bytě, kde se za posledních deset let nic nepohnulo, jsme museli udělat velké změny. Vyklidil jsem ten největší pokoj a ještě vedlejší malou pracovnu, aby moje holčičky měly kde spát a měly i trochu svého soukromí. Změnil jsem i svůj zaběhnutý režim. V té době jsem dal pro dlouho trvající neshody výpověď v práci a věnoval jsem se hlavně své vnučce. Sofince i mně chvíli trvalo, než jsme si na sebe zvykli. Byla zamklá a posmutnělá, bála se každého hluku a moc toho nenamluvila. A ani já jsem zpočátku netušil, co role dědečka obnáší. Stálo mě to hodně úsilí, než jsem si u Sofie získal důvěru. Odměnou mi bylo, když jsem u ní vykouzlil první úsměv. Nebo když usínala a chtěla mě držet za ruku. A včera jsem po dlouhé době viděl, jak byla Sofie veselá a šťastná, když běhala na zahradě a hrála si s tebou. I večer se nechala od tebe ošetřovat, když měla vysokou teplotu. A po celou dobu usínání se tě taky držela za ruku. Většinou s neznámými lidmi ani nepromluví, natož aby jim dovolila se k ní takhle přiblížit. "

Petr se znovu na chvíli odmlčel. A pak se několikrát zhluboka nadechl.

"Zdálo se, že se všechno obrací k lepšímu. Jen Lenka byla jako tělo bez duše, chodila z práce domů bez nálady a spoustu věcí dělala pouze mechanicky. Neusmála se, ale ani neplakala. Párkrát jsem se jí ptal, co je špatně, ale vždycky se nějak vymluvila. Až jednoho dne přišla s nápadem, že se odstěhuje někam mimo Prahu, aby se nemusela potkávat se svým bývalým mužem. A jak to dopadlo, to už víš. Nemusel jsem jít s nimi z Prahy, ale nechtěl jsem zpřetrhat to křehké pouto, které mezi námi vzniklo. A nechtěl jsem je znovu ztratit. A taky jsem tam nemohl najít práci. A dál už to znáš."

Marta vložila do trouby poslední plech s cukrovím a sedla se ke stolu proti Petrovi. Už pochopila řadu souvislostí. S očima upřenýma na Petra se odvážně zeptala: "A dnes ráno jste spolu mluvili nebo zase mlčeli?"
"Mluvili. Mluvil jsem hlavně o tobě. Řekl jsem jí, jak jsme se poznali a že tě mám rád. Že jsem se s tebou konečně volně nadechl a vrátil se do normálního života. Ale taky to, že to nic nemění na mém vztahu k ní a k Sofii. Že i ony jsou součástí mého života a vždycky budou." naklonil se přes stůl k Martě a vzal ji za ruce.
"Teď už víme oba, že se musíme spolu naučit mluvit." dodal.
"A jak na to reagovala?"
"Rozbrečela se. Vlastně nevím, proč. Pak se probudila a rozplakala i Sofie. Lenka se začala věnovat jí a bylo po rozhovoru."

V tom Marta vstala od stolu a vrhla se k troubě: "Zapomněla jsem na ten poslední plech!". Jakmile otevřela dvířka trouby, vyvalil se štiplavý dým a zaplnil celou místnost. Vynesla plech rychle na balkon a začala všude větrat. Jedinou oázou, kam kouř nepronikl, byla ložnice. Schovali se tam před zimou a průvanem. Petr ji objal. Marta se k němu přitiskla a zašeptala: "Někdy ti budu vyprávět o svých dětech. Taky to nebylo vždycky jednoduché."

Když Petr večer odcházel, řekla mu mezi dveřmi: "Držím ti palce. Učte se spolu mluvit. A ty buď hlavně trpělivý."

Zanedlouho se ozval její syn na Skypu. Termín, kdy přijede na pár dní domů, byl konečně definitivní. Nepřijede ovšem sám, ale se svou dívkou Amy a jejími rodiči. Prý se těší, že si užijí pár adventních dní v Čechách. Marta se také těšila, hlavně na Libora. A to ostatní bude muset nějak zvládnout.


Recept na Martiny vánoční perníčky, které se dají hned jíst:

650 g hladké mouky
100 g medu a 50 g másla (rozehřejeme ve vodní lázni)
250 g moučkového cukru
4 žloutky
7 lžic mléka
2 lžičky jedlé sody
2 lžíce perníkového koření (hotové nebo směs hřebíčku, skořice, zázvoru, muškátového oříšku, nového koření, badyánu a anýzu)

Na vále rukama dobře vypracujeme těsto, aby bylo dokonale hladké. Necháme v chladu odpočinout (v lednici klidně i několik týdnů, chutě a vůně se potom dokonale spojí - doporučuji, vyzkoušeno!). Vyválíme placku o síle asi 5 mm a vykrajujeme tvary. Klademe na STUDENÝ plech (je to důležité, perníčky se pak neroztečou) vyložený pečicím papírem nebo vymaštěný.

Před pečením je potřeme studenou vodou, hned po upečení zase rozšlehaným vejcem. Po vychladnutí zdobíme polevou.
Na polevu smícháme 180 g prosátého moučkového cukru a 1 bílek. Pak dlouho třeme, poleva musí být naprosto hladká a lesklá.

 

 

můj příběh
Hodnocení:
(5.3 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Pěkné. Škoda, že perníčky nepeču. Vlastně ani nevím proč.
Dana Puchalská
Už se těším na pokračování. Rozvíjí se to opravdu zajímavě.
Vladislava Dejmková
"Děvčata", děkuji za vaše ohlasy. Vždy jsem trochu v napětí, zda moje příběhy čtete. Ten recept jsem tam připojila díky tomu, že jsem si uvědomila, že jsem ještě letos nezačala péct. Měla jsem pořádnou rýmu a byla jsem pár dní mimo provoz. Ale další pokračování "Marty" už mám napsané.
Danka Rotyková
Hezky se to četlo, díky, Vlaďko. Recepty na měkké i tvrdé perníčky sice mám, ale přesto za ten Váš děkuji.
Soňa Prachfeldová
Těším se na pokračování, nemá to ten Petr lehké. Perníčky zkusím, ale ne letos, již mám.
Zuzana Pivcová
Z toho vyplývá, že má Vlaďka s Martou přece jen dost společného. :-D
ivana kosťunová
Originální nápad s tím receptem

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.