V té poslední - Běhání pro všechny - radí, jak běhat, aby se běh stal člověku životním partnerem, s nímž se může radovat, k němuž se může „utéct“, když mu není dobře a který je mu vždy k ruce.
Je běh vhodný i pro lidi starší padesáti let?
Lidé mají hranice toho, co mohou, či nemohou dělat od určitého věku, ale věk je skutečně jen číslo a padesát let a víc rozhodně není bariéra, po níž by člověk nemohl začít běhat. Takže, ano i lidé starší padesáti let mohou běhat, přestože spoustu let před tím se aktivně nehýbali (neprovozovali žádný sport). Ohledně tohoto tématu bych rád čtenáře odkázal na knihu Jak utéct času. Tato kniha je o Kanaďance, která začala dělat atletiku v sedmdesáti letech a i přesto patří dnes, kdy jí je už 90+, mezi nejlepší a nejúznávanější světové veteránské atlety vůbec.
Jak v tomto věku s běháním začínat? Jaké mety/cíle si vymezit?
S běháním je třeba začínat vždy zvolna. Tím myslím jak intenzitu (rychlost), tak vzdálenosti. Proto také radím lidem, aby si spíše dávali, pokud jde o běh hranice v čase, než v kilometrech. Ostatně svým svěřencům píši (a to i výkonnostním tréninky) v minutách či hodinách a ne ve vzdálenostech. Má to dva důvody. První důvod je lepší plánování, vím, že trénink má trvat třeba 30 minut bez ohledu, jestli za ně zvládnu 3, 4, či 5 km. Druhý, že se nebudu přepínat. Kdybych tomu samému člověku napsal, že má uběhnout 5 kilometrů a on měl v daný den na trénink jen 30 minut, tak pokud na tom není fyzicky ještě tak dobře, aby to v pohodě zvládnul, tak buď to odběhne, ale nebude z důvodu nadměrného zatížení, několik dalších dnů, někdy i týdnů běhat, nebo to neodběhne, bude naštvaný, že nesplnil. V obou případech ten trénink nesplní hlavní účel, být v pohodě a fit.
Jak se zlepšovat?
Každopádně postupně, hezky zvolna, netlačit moc na pilu. Bohužel většina lidí, kteří začnou běhat, chtějí vidět zlepšení, lepší výsledky (tak jako ostatně ve všem, co začnou podnikat, nejlépe hned), což je stojí spoustu času tím že pořád stojí. Jednou pro nemoc, jednou kvůli zranění. Když člověk nespěchá, výsledky se dostaví poměrně rychle. V tom je běh podobný životu. Do své nové knihy: Běhání pro všechny, jsem zařadil tréninkový plán pro lidi, kteří po letech vstanou z gauče. A v tom plánu začínáme na 26 minutách indiánské chůze, kdy vždy dvě a dvě minuty, lidé jdou střídavě rychle a dvě minuty vycházkovou chůzí. Na trénink se vydávají obden, a vždy po třech absolvovaných trénincích si přidávají dvě minuty rychlé a dvě minuty vycházkové chůze. Takto se dopracují za jedenáct týdnů k hodině indiánské chůze. Tam je vrátím v čase zpět. A začnou s 26 minutami indiánského běhu, kdy střídají pomalý běh s vycházkovou chůzí, a celé to pokračuje obdobně, jako i indiánské chůze až do chvíle, kdy se dostanou na hodinu indiánského běhu obden. Zde je zase vrátím v čase zpět a začneme teprve nyní s běháním. S tímto programem začalo běhat již více než 200 tisíc lidí, kteří leta nedělali žádný sport, a mnozí z nich zvládají dnes v pohodě uběhnout 5, 10 kilometrů, půlmaraton či dokonce maraton. Hlavně, ale jsou zdraví, fit, a cítí se ve svém těle, po všech stránkách skvěle. Z výše uvedeného je zřejmé, že cíle si můžete dát postupně i ty nejvyšší, ale musíte jim dát čas.
Na co si dát pozor?
V podstatě na dvě věci: Neběhat moc rychle a neběhat moc dlouhé vzdálenosti. To jsou však dvě věci, o které se lidé na začátku snaží a co pak vede k tomu, že jim tělo řekne: Takhle ne! Což oni si vyloží většinou mylně tak, že běh není pro ně. Kromě těchto dvou věcí je pak třeba si dát pozor, aby člověk nenaletěl při koupi běžeckých bot. Když totiž začínající adept běhání přijde do prodejny, aby si nechal poradit, jaké boty jsou pro něj nejvhodnější, odnese si dost často ty nejdražší! Bohužel tyhle boty pro něj nejlepší nejsou, neboť tyhle boty jsou pro špičkové a výkonnostní běžce, kteří dokáží využít jejich přednosti. Začínající běžec na ně nemá a to hned dvakrát. Nemá správný styl a nemá odpovídající výkonnost, což tyhle špičkové modely hned poznají a toho, kdo je má na nohách posadí. V praxi to vypadá tak, že daný člověk běží na povolených kolenou, prostě v tom sedí. Kdyby to neudělal, tak ho ty boty poženou, což on zase neudýchá, protože nemá tu výkonnost. Takže začínajícím radím, aby si koupili jednak silniční obuv, i když budou třeba běhat po parkových pískových cestách nebo zpevněných lesních cestách, protože to není terén, který by vyžadoval terénní obuv. A pak jim radím, aby nechali vybírat své nohy, to znamená, aby si v prodejně vyzkoušeli ve své velikosti (na běhání se kupují boty o číslo větší než je velikost bot, jež běžně nosíme) různé značky a koupili si tu, v nichž se jejich nohy cítí nejlépe. Další chybou, kterou začátečníci dělají, je nadměrné oblékání. Na běh by se člověk měl oblékat tak, aby když vyjde ven, pociťoval mírný chlad, protože po pěti minutách se zahřeje pohybem na provozní teplotu a po celou dobu tréninku se bude cítit teplotně komfortně. Zatímco, kdyby se oblékl již na začátku teplotně komfortně, tak se pak po většinu tréninku bude nadměrně potit, a to nechceme, ani kdybychom začali běhat kvůli zhubnutí.
Kdo naopak by se měl běhání vyhnout a vyměnit ho třeba za rychlou chůzi?
Bohužel, rychlá chůze není lepší variantou než pomalý běh, když máme například nadváhu, problémy s klouby či vyšší tlak. Protože rychlá chůze i pomalý běh jsou pro tělo nezvyklé na pravidelnou zátěž velkou zátěží. Proto raději radím začínat lidem, i s výše uvedenými problémy, začít se hýbat podle výše zmíněného plánu, protože v těch prvních asi dvaceti týdnech než začnou běhat, posílí svaly, kosti, srdce, zvýší kapacitu plic a rozšíří soustavu kapilár.
Jak jste se dostal k běhání vy? Co pro Vás znamená?
Mě přivedl k běhání kamarád, který bydlel přes ulici, pocházím z Horních Počernic, což v té době nebyla ještě Praha. Šli jsme na Běh Mladé fronty, jehož okresní přebor se tehdy běžel v lese kousek od našeho domu. Vyhrál jsem kategorii mladších žáků, bylo mi jedenáct let, a bylo vymalováno.
Protože jsem poměrně prcek (173 cm) a v žádném jiném sportu jsem moc nevynikal, tak běh byl možností ukázat, že něco umím. To platilo tak do mých čtyřiceti let, od té doby ho vnímám, čím dál tím víc, jako životní styl, jako možnost vidět věci tak jak jsou, nahlédnout do sebe, prostě takový způsob meditace a sebepoznávání za běhu.
O čem je vaše nová knížka Běhání pro všechny? Komu byste ji doporučil?
Běhání pro všechny je taková knižní podoba pořadu, který běžel na ČT před čtyřmi roky a jmenoval se Party maraton. Ne proto, že by byla určena, pro ty, co by si jednou rádi zaběhli maraton, i když i pro ty je, ale uvádí jí šest příběhů, tří žen a tří mužů, kteří se mnou začali běhat a běh jim změnil život. Na těchto příbězích a pak na mýtech, které kolují o běhání a brání stále mnoha lidem vyběhnout, vysvětluji, jak běhat, aby to bylo pro zdraví a ne o zdraví. Jak běhat, aby se stal běh člověku životním partnerem, s nímž se může radovat, k němuž se může „utéct“, když mu není dobře a který je mu vždy k ruce.
V knize jsou i dva zcela originální tréninkové plány, tedy tři, počítám-li i ten pro lidi, co po letech vstanou z gauče. První je roční, a ti, co podle něj začnou běhat, uběhnou za tři měsíce 5 km, za půl roku 10 km, za devět měsíců půlmaraton a za rok maraton. Podle druhého budou schopni se připravit uběhnout za 6 měsíců 5 kilometrů za 30 – 25 minut, za rok 10 kilometrů pod 50 minut, za rok a půl půlmaraton pod 1:35 hod a za z nuly, za dva roky maraton pod 4 hodiny.
