Vím, že mě někteří lidé za to odsoudí, ale opravdu ty poslední měsíce byly utrpením pro mámu i pro mne. Už se vůbec nehýbala, už ani nemluvila, vydávala jen skřeky, celé noci jsem nespala, dvakrát jsem skončila sama v nemocnici na kapačkách. Je strašné to vůbec vyslovit, ale smrt byla opravdu vysvobozením,“ říká paní Zdenka, která se rozhodla svěřit se svým smutným příběhem, aby pomohla dalším rodinám, které prožívají podobné situace.
„Doktor nás upozorňoval, že tento druh demence může trvat dlouho a že se na to musíme připravit. Netušila jsem, co to všechno obnáší. Odmítla jsem umístění v LDN či jiném státním zařízení, věřila jsem, že se o maminku postarám v pohodě sama. První dva roky ještě šly, pracovala jsem na částečný úvazek. Pak už jsem ale musela odejít do předčasného důchodu, abych byla matce plně k dispozici.“
Až poté, co maminka zemřela, si paní Zdenka uvědomila, co všechno udělala špatně. „Vzali jsme mámu k nám do rodinného domu a umístili ji v prvním poschodí, kde měla poměrně velký pokoj. To ještě mohla chodit. Po roce a půl si už ale mohla dojít na toaletu jen za pomoci někoho dalšího. Neupravili jsme koupelnu, jak nám radil doktor, koupání ve vaně a poté před vanou, kdy jsem musela vytírat neustále podlahu, bylo opravdu vyčerpávající. Polohovací postel jsme pořídili až na posledních šest měsíců. Zjistila jsem pozdě, že s ji mohu půjčit. A hlavně, daleko dříve jsem mohla využít služby domácí péče. Netušila jsem, že je hradí pojišťovny. Bála jsem se, že tyto služby nebudu moci z důchodu utáhnout. A pozdě jsem i využila příspěvku na domácí péči. Prostě, člověk si to neuvědomí. Já jsem byla u matky poslední čtyři roky v podstatě non-stop, ve dne, v noci,“ vypočítává Zdenka, co všechno mohla dělat jinak.
„Nejhorší bylo, když se od nás odstěhoval manžel. Nevydržel to psychicky. Matka se k nám totiž chovala strašně, křičela po nás, neustále si vymýšlela, jak ji manžel bije, když nejsem doma, házela po něm jídlo, vylívala do postele čaj. Prostě mozek ji nefungoval a i když to manžel věděl, odstěhoval se na chatu a mě nechal doma s ní samotnou. Přestal k nám jezdit i syn s dětmi, protože ty se prababičky bály a snacha jim pak zakázala návštěvy u nás, aby neměly trauma. Takže jsem se poslední tři roky neviděla s vnoučaty. Byla jsem na dně a mnohokrát jsem si v noci říkala, aby už to skončilo,“ svěřuje se Zdenka.
Po smrti maminky její starosti ale nekončí. „Musím si teď udělat pořádek v rodině a v sobě samé. Manžel se chce vrátit domů, ale nevím, jestli s ním chci dál žít, když mě nechal v té nejhorší době. A bude mi asi dlouho trvat, než urovnám vztahy se snachou a synem. Také jsem ztratila přátele, osm let jsem v podstatě s nikým nekomunikovala. Vlastně jsem teď ve stavu, kdy nechci nikoho vidět, potřebuji si sama odpočinout. Uklidit si v domě i v hlavě,“ říká paní Zdenka.
Doporučení paní Zdenky:
- Nepodceňujte rady lékaře. Promluvte si s ním o tom, jak bude nemoc postupovat, co všechno bude nutné kolem pacienta dělat, co všechno péče obnáší.
- Připravte na péči svou domácnost. Ideální je mít nemocného v přízemí a blízko koupelny, v kouelně sprchový kout se sklápěcí stoličkou, odmontované prahy mezi pokoji.
- Připravte na průběh nemoci i své okolí - rodinné příslušníky, sousedy, přátele.
- Půjčte si polohovací postel, která velmi ulehčí péči o pacienta, který už se nepohybuje.
- Využijte služeb domácí péče, která funguje i v menších městech.
- Využite příspěvek na péči.
- Využijte možnost konzultací s psychologem.
