Ten kluk je divný. Ten nám tu ještě tak scházel. Uvidíte, že s ním budou problémy. Tato slova padala na schůzi společenství vlastníků bytů jednoho pražského činžáku. Jeden z majitelů bytů zemřel, jeho příbuzní byt prodali. Novým vlastníkem je stal třicetiletý muž, který má dlouhý plnovous, piercing v nose, chodí zásadně celý v černém a mění si pouze ponožky, které jsou vždy velmi pestré: žluté, růžové, červené. Obyvatelé domu zpozorněli. Je divný. Není tuctově oblečený, evidentně si zakládá na svém vzhledu. Je jiný, tudíž je třeba se mít před ním na pozoru. A také zaznělo: Viděli jste to? On jezdí na koloběžce!
Dotyčný muž líčí své zážitky: „Často před domem posedávají tři starší ženy na lavičce. Koupil jsem si ten byt proto, že součástí domu je společná zahrada. Myslel jsem si, že by se tam dalo večer posedět, pracovat tam na počítači při sklence vína. Když jsem si tam na podzim poprvé sedl, viděl jsem zděšené pohledy z oken. Asi si mysleli, že chystám mejdan. Když tam hlasitě mluví ty dámy, nikomu to nevadí. Ovšem já, sám, s lahví vína jsem byl podezřelý. Pak mi jedna ze sousedek řekla, že tam nejsou zvyklí pořádat večírky. Nechystal jsem večírek, prostě jsem si večer sedl na zahrádku u domu, jehož jsem spolumajitelem. Divně se na mě dívají. Nesplňuji obecné představy starších dam, jak by měl mladý muž vypadat, to je jasné.“
Zlomová situace nastala, když vyšlo najevo, že muž má dva vysokoškolské tituly a vede úspěšnou firmu. Takto reaguje jedna z majitelek bytu, jednaosmdesátiletá Helena. „No asi jsme mu trochu křivdili. Je to slušný muž. Ale proč se obléká jako blázen? Copak nemá nikoho, kdo by mu řekl, že je to k smíchu?“
Problém je v tom, že co připadá jednomu k smíchu, druhému může připadat hezké, ba dokonce naprosto běžné, nudné. Každopádně neschopnost přijmout fakt, že každý člověk má jiný vkus a jiný přístup k životu, mnoha lidem znepříjemňuje život. A pokud se člověk v určité formě netolerance zasekne ve vyšším věku, může si ze života způsobit peklo.
V jedné ostravské rodině jsou všichni nešťastní z toho, že se její nejstarší člen, pětaosmdesátiletý Jindřich odmítá stýkat se svou vnučkou. Důvod? Nechala se tetovat. Dívka má velký výrazný obrazec přes celou ruku. Když v létě přijela za Jindřichem na chalupu do Beskyd v tričku s krátkým rukávem, bylo to poprvé, kdy to viděl. Takto to líčí jeho dcera, matka potetované slečny: „Také z toho nejsem nadšená, ale Natálie prostě propadla tetování. Je to její kůže, její život. Je dospělá, tak co naděláme. Ovšem reakce mého táty nás šokovala. Absolutně není schopen to přijmout. Řval po ní, že je špína, že vypadá jako by přišla z kriminálu. Chápeme, že starší generace má na tetování jiný názor. Je mi jasné, že se mu to nelíbí. Ale přece jen trochu tolerance je třeba v každé situaci. Zaskočilo mě, jak vulgárně byl schopný po vnučce křičet.“
Nevybočuj z davu. Neprovokuj. Neupozorňuj na sebe. Drž se zpátky. To byly rady, které lidé, jež jsou nyní v seniorském věku, v mládí často slýchali. Je to logické. Mnozí prožili druhou světovou válku, nástup komunistů k moci v padesátých letech, normalizaci po sovětské okupaci. Tedy doby, kdy se nejjednodušeji a nejpříjemněji žilo lidem, kteří nijak nevybočovali z davu, neprezentovali své názory, mlčeli, věnovali se svým rodinám, koníčkům. Málokdo měl možnost cestovat, poznávat jiné země, jiné lidi, jiné kultury. Mnozí lidé se oblékali podobně, měli podobně zařízené byty. A nyní se ocitli ve světě, který je tak neuvěřitelně rozmanitý a podivný, že někdy nejsou schopni se rozhodnout, zda je ta rozmanitost ku prospěchu nebo ku škodě. A z nerozhodnosti vzniká strach.
„Babička se pořád něčeho bojí. Nikdy dříve nebyla taková ustrašená, teď mi pořád vypráví o nějakých katastrofách, o uprchlících, o korupci. Kouká na zprávy, neumí se v nich orientovat a výsledkem je, že si myslí, že všichni kolem ní jsou špatní, divní,“ říká osmnáctiletá Tereza. Podobný pocit má ze seniorů více mladých lidí. Samozřejmě by bylo přehnané tvrdit, že strach z odlišnosti a různorodosti se týká výhradně lidí vyššího věku. To je nesmysl, trpí jim i lidé mladší. Jenže platí, že čím více má člověk informací a umí s nimi zacházet, čím rozmanitější má okruh přátel a zájmů a čím více se zajímá o dění ve světě, v jiných zemích, případně je navštívil, tím je tolerantnější k projevům takzvané jinakosti. Mnozí starší lidé k ničemu z toho nedostali příležitost. A tak se nyní dělí na dvě skupiny.
Jedna se snaží vše, co jí bylo odepřeno dohnat. Cestují, studují, využívají možností internetu, stýkají se s lidmi, kteří je něčím obohacují, kteří jim připadají zajímaví. Jde o seniory, kteří se zpravidla vůbec nediví, když si k nim ve vlaku přisedne mladík potetovaný od hlavy až k patě, ale třeba se s ním na toto téma dají do řeči. Protože je prostě zajímá, proč ho baví nechávat se tetovat.
Druhou skupinu tvoří lidé, kteří po vystoupení z vlaku doma řeknou: „Svět je úplně v háji, seděl jsem vedle nějakého debila, který měl na sobě samé obrázky. Mně tak přijít domů, hnal bych ho pryč.“
Který přístup je lepší, si musí ujasnit každý sám. Faktem je, že lidé z druhé skupiny bývají ustrašenější a nespokojenější. A často úplně zbytečně.