Vinšovníci

Dámy, doba o které píši se odehrávala v čase krátce po válce a do roku 1948. Tito popeláři měli většinou k dispozici koňský potah s valníkem na který "růčo" vysypávaly popelnice, tehdy ještě opatřené obyčejným víkem. Práce to byla velice těžká a špinavá. Nikdy po sobě nenechali nepořádek. Totéž kominíci, kteří jako členové kominického cechu, měli přidělený svůj rajón a o ten pečovali. Nikdy se nestalo, že by se u hospodyněk neohlásili, a nikdy nehodili kouli do komína tak, aby se stalo něco podobného jak uvádí pí. Valeriánová. Proto byly hospodyně rády, když se ke konci roku tito mistři oboru přihlásili se svým přáním a velice rády jim dali štamprdličku či pár kousků cukroví.

K nám někdy v 70. letech chodili popeláři ... Na kominíky si nepamatuji..

Když jsme se nastěhovali do našeho bytu, rok 1974, měli jsme v kuchyni sporák na tuhá paliva. Dřevo, uhlí. Nad sporákem byl namontovaný pěti ramenný sušák na prádlo. Bylo 2.1.1975 a já nad kamna pověsisla čerstvě vyprané plínky, všude jsem měla naklizeno a šla jsem dát našeho malého synka spát do ložnice do postýlky. Vrátila jsem se do kuchyně a nasála nosem nějaký odér - mour a pak jsem to uviděla. Všude saze a popílek, na lince, na podlaze a hlavně na těch bělostných plínkách. Tenkrát jsme je poctivě vyvařovaly, vzpomínáte si dámy? A v tom zvonek. Rozuřená do běla otevřu dveře a za nimi vinšující kominík. Trochu přiopilý, zrovna slezl ze střechy, ale předtím do našeho komína hodil svou kouli. Dostal držkovou, žádnou koledu.

Možná, že kdysi byla tato povolání málo placená, proto si přivydělávali tímto stylem. Aspoň se s tím netajili, kdežto kadeřnice nebo číšníci za socialismu brali "nenápadně".

Já si jen pamatuji, a to.musí být po únoru , že chodili podomníci s pozvánkami na ples, prodávali lístky. Naši rádi tancovali a z Prahy do okresního města zbytk zábavy, tak si pokaždé kupovali, i když jim do plesání něco vlezlo...

Když mi bylo tak 11 let, byla jsem doma jen s babičkou, mamka pracovala. Zazvonil zvonek, otevřel ajsem dveře, jen na skulinku. V přítmí chodby stál jakýsi usmolený chlap, promptně mi podal malinký lísteček. Poděkovala jsem a zabouchla dveře. Babička se ptala, kdo to byl, tak jsem jí lístek podala. Stálo na něm: Šťastný nový rok vám přejí popeláři. "Jo, tak oni chtějí nějakou tu kačku," zareagovala pohotově babička a šla lovit pětikačku (v roce asi 1969). Nějakou chvíli to trvalo, a tak když mě babička vypravila ke dveřím s tím obolusem, jeden by čekal, že nebude komu minci dát. Ale bylo. Hladovec tam stál neodbytně. A tak dostal pětikačku od důchodkyně a já jsem tuto "vinšovačku" zahrnula do svého paměťového pokladu. Beru to ale jako žebrání a nepodporuji takové móresy. Pomohu, komu pomoct chci. Na výzvu k podpoře finační se vždy ptám na číslo účtu, teprve pak pošlu, nebo taky ne. Dnes už jsem sama důchodkyně, a to hluboko pod průměrným důchodem, dokonce chodím kvartál co kvartál žebrat o sociální podporu na bydlení. Ale bezdomovcům pomáhám.

Ani já si nic takového nepamatuji! A to co napsala Nada o vybíraní peněz, ten pocit mám také! Kdo chce pomáhat, pomáhá i bez toho, aby chodily různé skupinky do našich domovů!

Na komíníka a popeláře kteří nám přáli k Novému roku se pamatuji. Pokaždé jim otec nalil panáčka něčeho ostřejšího. Ale je to už opravdu dávno.

Tak o tomhle jsem nikdy neslyšela a to jsem z vesnice. Myslím, že naopak těch sbírek, charit a vybírání peněz na kde co je tolik, že mi to připadá, jako novodobé žebrání.