Už je to pár let, kdy jsem poprvé slyšela o portálu i60, který je určen nám, dříve narozeným. Nejsem fandou FB, Twiteru a podobných veřejných sítí, ale íčko mě zaujalo. A tak jsem se přihlásila a od té doby jsem tady. S manželem jsme se zúčastnili velkých setkání, první v Poděbradech, pak v Doksech, Plzni a letos v Kořenově v Jizerských Horách.
Předchozí setkání byla v místech, která máme rádi a známe je, ale Kořenov byl výzva. Hory nejsou naše srdeční záležitost, ale proč to nezkusit. Už jenom proto, že se setkáme s našimi přáteli, které tak často nevidíme. A udělali jsme moc dobře. Toto setkání bylo něco, co člověk hned tak nezažije. Dát dohromady tolik lidí z celé republiky je umění a naše hostitelka Jindra to zvládla na jedničku. Zapomenout na Evku Mužíkovou a jejího Vodníka včetně dalších účastnic této minikomedie by bylo neodpustitelné a energii všech hereček by jim mohli závidět ti později narození.
Zapomenout nesmím ani na výlety. V pátek to byla osada Jizerka, kde to sice hodně foukalo, ale pak se vyčasilo a krásně rozkvetlé louky plné žlutého upolínu, louka plná krásných narcisů, malé stádo úžasného skotského skotu a pohoda nás výletníků, běhajících s foťáky jak tryskomyši (doufám, že jsem se nikoho nedotkla) byla nakažlivá. Den byl zakončen již zmíněným Vodníkem. V sobotu jsme se s partou dalších íčkařů vypravili do Harrachova k Mumlavským vodopádům. Cesta vedla lesem, slunce krásně svítilo, za stálého vyprávění a focení jsme dorazili k vodopádům. Byla to nádhera, se Soňou jsme slezly až dolů a můžu vám říct, že tak fascinovaná přírodním živlem už jsem dlouho nebyla. Nevím, kde jsem vzala energii, ale běhala jsem po skalách v Mumlavě jak zamlada. A to jsme potom ještě s Evkou a Libuškou stihli (plus Petr) kamenitou Jizeru. Nedělní návštěva Lemberka už byla naše osobní záležitost.
S lichotkami šetřím a tento portál určitě není dokonalý, ale tím, že opravdu poutá a stmeluje dohromady nás seniory (nemám to slovo ráda), chválím lidi, kteří se tomu plně věnují včetně svého volného času a my jim oplácíme tím, že jsme schopni prosedět u PC nebo tabletů hodiny (soudím tak podle sebe), informujeme se o vzájemných starostech a radostech. Vzniklá přátelství jsou pevná, alespoň většina, nemůže být vždycky posvícení a jsme taky jenom lidi.
Přeji nám všem, aby nás íčko bavilo ještě hodně dlouho a do roku 2020 štěstí, pohodu, zdraví a další příjemná setkání. PS. Takhle dlouhý článek jsem tu snad ještě nikdy nenapsala.