Při poznávání Evropy jsme se krátce po roce 2000 rozhodli navštívit také Portugalsko. Stihli jsme projet kus jihu, a když už jsme tam byli, navštívili jsme i místo, kde tenkrát stála vila prezidenta Havla. Nemohli jsme nikde zaparkovat, a tak jsme vjeli mezi vily na malý plácek zavřený závorou a stačilo říct, že jsme Češi, vrátný se optal, zda jsme amigos od pana Havla a závora nám byla otevřena.
Pobřeží pod vilou bylo divoké, eroze vytvořila z červených skal zajímavé útvary v moři i na pláži. Protože miluju koupání, neodolala jsem a vlezla do vody i tam. Ale bylo to dost i na mne, otužilou vodomilku – během pěti minut jsem přestala cítit nohy, zřejmě mi začly pozvolna umrzat. Na kameře, která sledovala z vily okolí, jsem možná byla natočena, jak se klepu jak ratlík a pobíhám mezi skalami, abych se zahřála.
Naše průzkumné cesty vedly ponejvíce divočinou a mne tam zaujaly plantáže korkových dubů. Do té doby jsem znala korek jen jako zátku z flašek. Teď jsem na vlastní oči viděla, jak se korek sklízí – a byla to plantáž „polonahých, napolo vysvlečených stromů“ !
"Více než polovina světové produkce korku se pěstuje právě v Portugalsku. „Dub korkový dosahuje výšky kolem 20 metrů. Ze žaludu roste strom se silnými pokroucenými větvemi asi 25 let a teprve pak je schopen poskytovat svou kůru. Pěstitelé musí pravidelně vypalovat podrost a ořezávat větve s lesklými stále zelenými listy, aby slunci uvolnili přístup ke kmeni. Čas sklizně nastává na vrcholku léta, když se kmen pod drsnou, tmavě šedou slupkou poněkud stáhne.“ To jsem si vštípila do paměti a připomínám si to dodnes, když najdu v láhvi s vínem korek a ne umělou zátku.
Korkový dub „žije“ až 200 let ! A na novou kůru se musí čekat let devět. Nemohla jsem čekat devět let, a tak jsem se tajně vplížila na plantáž a uzmula si na památku kus dubové kůrky válející se pod jedním dubem. Ohlížela jsem se při tom, jestli náhodou nedostanu broky do zadní části těla od nějakého hlídače, ale asi byl čas siesty a jen slunce pralo do dubů a do mne, jinak nikde nikdo. Korek mám dodnes mezi kameny a ztvrdlým magmatem z různých sopek, na které jsme vylezli, a když mi v tom hrabou vnoučci, mám důvod k přednášce, co to korek je. (Můj prostořeký vnouček se už i ptal, že až umřu, jestli ten korek zdědí…)
Dál nás cesta vedla nehostinnou, divokou krajinou na rozsáhlou pláž, která byla bičována větrem a velkými vlnami. Neodolala jsem a seběhla na ni dolů z návrší. Byla jsem asi v půlce pláže, nikde nikdo, jen dva osamělí surfaři, které pro velké vlny nebylo skoro ani vidět. Náhle jsem z těch obřích vln a vichru dostala strach. Co když se přivalí některá větší než ty ostatní a smete mne a kamsi odnese na nekonečný Atlantik ? Romantika mě okamžitě přestala naprosto zajímat, s botami v rukou jsem bojovala s větrem a pádila jak o život zpátky k autu.
Další zajímavostí, na kterou jsme narazili v pustině, byl krásný dolmen nebo snad menhir. Jelo se k němu cestou necestou přes kleť a nízké kosodřeviny. Vedle něj ovšem stál nějaký hostinec, tak nevím, jestli postavili hostinec vedle menhiru, aby přilákali turisty, nebo byl menhir přemístěn k hostinci…stát ten menhir či dolmen u nás, určitě by posloužil hostům i k něčemu jinému. Naštěstí tady se lidé vyskytovali asi velice poskrovnu.
Dokonce jsme i poznali, jak to vypadá na „konci Evropy“ - u majáku (viz obrázek).
Na zpáteční cestě letadlem domů se nám přihodilo něco nečekaného. Aniž nám to cestovka sdělila předem, letadlo nabralo směr zpět přes Madeiru, kde se museli vyzvednout 2 turisti (!). To nám sdělili až na palubě letadla, abychom se neměli čas vzbouřit. A tak jsme nechtěně spojili cestu do Portugalska s Madeirou, kde jsme museli vystoupit (mé nohy mezitím pro změnu zdřevěněly) a strávit dvě hodiny na letišti v uzavřené hale. Z Madeiry jsme tak poznali, jaké tam mají letištní záchody a dovoleno nám bylo koukat dvě hodiny přes okno na hory zahalené mraky a prudkým deštěm. No budiž, i to je úděl cestovatelů. Nakonec, kdo může říct, že se prolétl nevímkolik kilometrů kvůli tomu, aby poznal, jak vypadají záchody na Madeiře ?
