V poslední době se tomuto tématu věnovala řada vědců. Jde o atraktivní jev, o kterém se mluví, takže jsou průzkumy a bádání na toto téma podporovány. Výsledkem je, že se odborná i laická veřejnost dělí na dva tábory. Jedni říkají: Není co zkoumat, je to jen lidský pocit, domněnka, čas přece plyne pořád stejně. Druzí tvrdí: Vše bychom se měli pokusit dokázat vysvětlit, navíc, když jde o jev tak častý a zajímavý. Ostatně, vědci se jim zabývali už v devatenáctém století, kdy vznikla takzvaná proporční teorie. Podle ní to, jak člověk vnímá čas, souvisí s tím, jak je dotyčný dlouho na světě. Malému dítěti připadá každá chvilka významná, protože je na světě krátce. Ovšem pro dospělého je to jen zlomek času, prchavý moment a vnímá čas spíše v delších blocích. Dítěti tedy připadá školní rok jako hodně dlouhá doba a už v září se nemůže dočkat letních prázdnin. Dospělý má pocit, že stejná doba uteče rychle, je to pro něj jen pár měsíců, které budou rychle pryč.
Jednu ze studií na toto téma provedl profesor Adrian Bejan z Dukeovy univerzity v Severní Karolíně, který tvrdí: „Lidská mysl si všímá toku času ve chvíli, kdy se mění vnímané obrazy. Ty se v mládí zdají delší, protože mladá mysl během dne přijme větší množství obrazů.“ Jinými slovy, děti a mladí lidé přijímají více podnětů, mají pocit, že se kolem nich stále něco děje. Jako významné či zajímavé jim připadá i to, co starší člověk považuje za banální, běžné.
A teď pozor, to přece zná každý. Ve dnech, kdy není co dělat, kdy se člověk nudí, má pocit, že dny ubíhají. Nevlečou se, když se nudí, naopak. Ony se totiž slévají v jeden čas.
„Myslela jsem si, že když budu doma a nebudu mít co dělat, budu se nudit, dny se mi potáhnou. Jenže mám pocit, že ubíhají rychleji. Týden je pryč a já si říkám, jak je to možné, když se nic neudálo, dny uběhly a já nic nedělala. Dříve jsem za týden zvládla spoustu věcí, klidně jsem jela pracovně i dvakrát z Brna do Prahy, zvládla tam několik porad, doma jsem pekla, vařila, učila se s dětmi. A zdálo se mi, že čas tolik neubíhal, protože mé týdny byly něčím naplněné, každý byl v něčem jiný,“ zamýšlí se jednašedesátiletá Karla, která je v poslední době doma, protože se léčí z vážné nemoci.
Další studie zmiňují, že vnímání času souvisí se stárnutím organismu. Zpomaluje se metabolismus, rychlost dechu, srdeční tep. To může vést k tomu, že lidé získají pocit, že čas rychleji utíká, protože se oni sami takzvaně zpomalují.
Američtí vědci pustili do světa také teorii, podle které během života klesá rychlost, jakou mozek zpracovává a mění mentální obrazy. To znamená momenty, kdy oko zaznamená a mozek zafixuje něco, co mu připadá zajímavé. Ukázalo se, že děti je tvoří mnohem rychleji než dospělí. Mají tedy pocit, že se do určitého časovému úseku vejde více událostí a den jim tak připadá delší.
„Moje vnučka často používá otázky: ‚Kdy tam budeme?‘ nebo ‚Kdy to bude?‘ Uvědomila jsem si, že já už je vůbec neříkám, přitom v dětství jsou běžné. Já jí řeknu, že něco bude třeba za měsíc a ona se za dva dny znovu zeptá, kdy to bude. Ona se stále na něco těší, něco plánuje, na něco čeká. Já ne. Já beru dny tak, jak běží a proto mám pak pocit, že běží neuvěřitelně rychle. Často si s kamarádkami říkáme, jak ten čas letí, ale možná je to i proto, že ho ve vyšším věku letět necháváme,“ říká čtyřiašedesátiletá Šárka. Nedávno začala chodit do kurzu španělštiny. „Kupodivu mám pocit, že už týden tak neubíhá. Asi je to tím, že jsem ho něčím vyplnila. V pondělí se připravuju na úterní lekci, pak si dám ve čtvrtek opáčko a v neděli mám pocit, že jsem v tom týdnu něco udělala, zažila, že neuplynul jen tak,“ vysvětluje.
Další parta vědců zmiňuje ještě jeden jev, který mnoho lidí zná. V mládí je v našich životech více událostí, které jsou pro nás významné. Koupíme si první auto. Pořídíme si první bydlení. Máme svatbu. Narodí se první dítě. Poprvé vidíme moře. To jsou události, které jsou nové, vzrušující, významné. Postupem času je takových čím dál méně. Děti stárnou, osamostatní se. Auto už máme třetí. Byt stále stejný, ale je takový omšelý, normální, prostě náš milý byt. Moře jsme viděli desetkrát. Už se nás nezmocňuje euforie, když ho vidíme pojedenácté, když si koupíme další auto, natož když odemykáme dveře od bytu. „Postupně ubývá milníků, které nám výrazně změnily života, takže máme pocit, že čas plyne tak nějak stejně a to vede k pocitu, že ubíhá rychleji,“ uvedl Adrian Bejan.
Všechny snahy vysvětlit ten jev, pod který se většina lidí podepíše, protože ho zná z vlastní zkušenosti, jsou sice zajímavé, ale vlastně vysvětlují tu nejpřirozenější věc na světě. Stárnutí. To, že starý člověk prostě vnímá svět jinak než dítě nebo člověk nezkušený, mladý.
Takže z pocitu, že se čas tak nějak podivně zrychluje, není třeba být nervózní. Mnohem lepší je, zkusit ten zrychlující se čas něčím naplnit. Něčím novým, zajímavým, nad čím se člověk zase jednou bude divit a radovat se jako když byl dítě.
