V předcházejícím příběhu dostal Martin přítel Petr rýmičku a onemocněla i jeho dcera Lenka. Marta si vzala malou Sofii k sobě a dva dny se o ni starala sama. Když ji večer koupala, všimla si, že je pokousaná a poškrábaná. Dávala si to do souvislosti s její nechutí chodit do školky. Ve školce však narazila na neochotu učitelek se o tom bavit. V její firmě zároveň došlo k napadení počítačů zákeřným vyděračským virem, fungování firmy se tím velmi zkomplikovalo.
Marta se dva dny starala o Sofii a měla pocit, že si to spolu docela užily. Jen se musela trochu přizpůsobit životu s dítětem. Sofie byla proti jejím dětem klidnější. Zajímaly ji všechny domácí práce, hlavně vaření. Dávala Martě spoustu dotazů a hltala její odpovědi. Trpělivě míchala pudink, loupala jablíčka, pozorovala přes sklo, co se děje v troubě. A také ráda jedla a ochutnávala i to, co neznala. Byla vděčná, když si s ní Marta prohlížela knížky, které tu zbyly po jejích dětech. A pozorně poslouchala, když jí Marta něco četla. Večer chtěla usínat s Martou v její posteli. To se Martě nezdálo vhodné, ale když pochopila, že jinak neusne, tak podlehla. Jediný problém byl s ranním odchodem do školky. Ten Sofie viditelně oddalovala, jak to jen šlo. Marta několikrát zkoušela různými dotazy zjistit, co se ve školce děje. Ale jak nadhodila téma školka, Sofie zaraženě mlčela. Ani ve školce nebyla Marta úspěšnější. Během dvou dnů se setkala se třemi různými učitelkami, které o Sofii téměř nic nevěděly. A zjevně neměly chuť se s Martou bavit. Když po dvou dnech předávala Sofii Lence, našla si chvíli, kdy zůstaly samy, a řekla jí o svém podezření. I o kousancích a škrabancích, které na Sofiině těle objevila při koupání hned první den. Lenka byla jejím sdělením viditelně zaražená. Přiznala, že dcerka nechodí do školky ráda, ale nenapadlo ji, že za tím může být něco víc. Slíbila, že se pokusí zjistit, co se ve školce děje.
Marta se samozřejmě stavila i u Petra. Teplotu už neměl, tvrdil, že se už cítí lépe, ale moc na to nevypadal. Měl kruhy pod očima, vypadal nevyspale a chvílemi dost kašlal. Přesto byl pevně rozhodnutý, že přijde zítra do práce a začne problém s počítači řešit. Teď si o tom něco nastudoval a na pátek má domluvenou telefonickou podporu specialistů. Musí se do toho pustit, aby to přes víkend stihl udělat a firma zase začala naplno fungovat. Martě se to nezdálo vzhledem k jeho zdravotnímu stavu ani trochu rozumné. Navíc šlo o velmi odborný a specifický postup, který by radši svěřila odborné firmě. I když by to stálo spoustu peněz a nebylo by to hotové přes víkend. Vyrukovala na něj se svým návrhem, ale bohužel se jí nepodařilo Petra přesvědčit. A neuměla mu říct jednoznačně, že to bude tak, jak chce ona. Protože je to její firma a ona je za to zodpovědná. Určitě by s tím problém neměla, kdyby byl na Petrově místě někdo jiný, ke komu by neměla tak blízký vztah.
Když se vrátila domů, byla hodně rozmrzelá. Vlastně se v duchu zlobila sama na sebe, že nedokázala prosadit to, co považovala za rozumné. A cítila se docela unavená. A to nedělala nic neobvyklého. Jen byla v práci a postarala se o Sofii, když ji vyzvedla ze školky. Nechápala, jak mohla podobný kolotoč zvládat se dvěma dětmi a několik let. Měla by si přiznat, že stárne. Aby nepropadla nepříjemným myšlenkám, pustila se do vaření. Udělá aspoň hrnec pořádné, husté a výživné zelňačky. Zítra se jistě v práci zdrží dlouho a něco k jídlu přijde vhod. Jí a třeba i Petrovi. Ostatně u něj doma si všimla, že je kuchyň hygienicky čistá, vypadala jako nepoužívaná. Kdoví, čím se živili, když byli oba nemocní...
Páteční pracovní den však probíhal trochu jinak, než předpokládala. Když přišla do práce, zjistila, že Petr pracuje už od páté ráno. Zašla do jeho kanceláře, aby ho pozdravila. Ale skoro ji vyhnal. Bylo zřejmé, že se mu práce nedaří. Marta rychle vycouvala. Ze zkušenosti věděla, že to je v takové situaci nejlepší, co může udělat. Stejně se ale občas podívala z okna přes dvůr, aby zkontrolovala alespoň okno jeho kanceláře. Stále svítilo. Není divu, venku je pošmourno, sem tam spadne pár dešťových kapek. Je leden, ale sníh nikde. Vydržela to až do doby oběda. Pak Petrovi zavolala, že mu nechala v ledničce polévku, aby nemusel chodit nikam na jídlo. Rozmrzele jí poděkoval. Ohřála si svou porci polévky a jedla ji sama. Její superzelňačka, kterou ji kdysi naučila vařit teta Vanda, byla výborná. Ale právě teď ji jedla zcela mechanicky a vůbec nevnímala její chuť. Když volala Petrovi někdy kolem páté, nebral jí telefon. Bez rozmýšlení se do jeho kanceláře rozběhla. Našla ho, jak sedí sklesle u stolu a dívá se do prázdna. A ve vteřině jí hlavou prolétla spousta černých myšlenek.
Petrovi se bohužel nepodařilo problém vyřešit. Čím víc se snažil, tím víc mu to nešlo. A protože byl ješitný jako každý chlap, nechtěl to vzdát. Prostě si odmítal přiznat, že to nedokáže. Ani svůj zdravotní stav dobře neodhadl. Ale teď už neměl žádný nápad a navíc se cítil slabý jako moucha. Když Marta vběhla do jeho kanceláře, jakoby se mu ulevilo. Nemusel ani nic říkat. Podíval se na ni a ona si v jeho očích přečetla vše. Sice celý den doufala, že to dopadne, ale zároveň usilovně přemýšlela o tom, co bude muset udělat v opačném případě. V pondělí tedy přijde na řadu plán B.
Když Petr vypínal počítače, předvedl Martě parádní záchvat kašle. To ji vyděsilo natolik, že ho přemluvila, aby zajeli rovnou na pohotovost. Dosud mu do způsobu léčení nemluvila, předpokládala, že se spíš poradí s Lenkou, která je lékařka. Kupodivu se Petr ani moc nezdráhal, muselo mu být opravdu špatně. Na pohotovosti čekali přes hodinu, jak Marta předpokládala, lékař mu předepsal antibiotika. A navíc dostal trochu neobvyklé doporučení, že by si měl zajít k zubaři, až se z toho trochu dostane. Zánět se mu totiž rozšířil do celé ústní dutiny a má zasažené i dásně. Teprve teď Martě došlo, proč Petr nejedl a skoro nemluvil. Radši ho autem dovezla až domů. Lenka se Sofií už spaly. Uvařila mu čaj a připravila mu ho i do termosky. Dohlédla, aby si vzal první tabletu a nařídil si mobil na další. Oddechla si, když si konečně vlezl do postele. Zeptala se ho, zda by zítra nechtěl přivézt nějakou knížku na čtení nebo něco k jídlu, co by mohl jíst. Jen mlčky zavrtěl hlavou. Ani jednomu z nich do řeči nebylo. Ale oba doufali, že brzy bude líp.
Když se vracela autem domů, silnice na předměstí, kde Petr bydlel, byly liduprázdné. Jen občas potkala nějaké auto, ten neobvyklý klid na silnicích odváděl její pozornost od řízení. Samozřejmě se vracela v myšlenkách k Petrovi. Jeho dnešní odmítavé chování ji nepříjemně překvapilo. Chápala, že se mu nedařila práce a že mu není dobře, ale nerozuměla tomu, proč odmítá jakýkoliv náznak pomoci. To nechtěl, aby ho v tomto stavu viděla? Nebo mu vadí, že se mu vetřela do života? Nebo se stydí za to, že něco nezvládl? Byla by to ještě ve svých úvahách rozebrala hlouběji, kdyby ji neohrozilo auto přijíždějící z vedlejší silnice. Nedalo jí přednost a jen tak tak se vyhnuli.
Podobné myšlenky jí v hlavě vířily celý víkend, i když si sama naordinovala dostatek aktivit, aby na to nemyslela. V neděli odpoledne jí Petr zavolal. Konečně se mu dařilo lépe, ale hlavně si vzpomněl, že má lístky do divadla, které dostal od Marty k vánocům. A divadlo je už dnes večer. On bude sice doma v posteli, ale mohla by jít alespoň Marta. V první chvíli to chtěla hrdě odmítnout, ale neudělala to. Do divadla chodí ráda a tohle představení ještě neviděla. Nakonec se domluvili, že do divadla půjde Marta s Lenkou, o Sofii se večer postará Petr.
Lenka na ni čekala před divadlem. Usměvavá a natěšená. Takhle ji Marta neznala. Vlastně, kdykoliv ji potkala, vždycky jen řešily nějaký problém. Marta se rychle a ochotně naladila na stejnou notu. Třeba se v jiném prostředí konečně lépe poznají. A odhadla to dobře. Představení je zaujalo, sledovaly ho téměř bez dechu. Když skončilo, nechtělo se jim ještě domů a zašly si do divadelní kavárny. Měly potřebu si ještě chvíli ten hezký zážitek hýčkat. Marta se s údivem dozvěděla, že Lenka byla v divadle snad podruhé v životě. Ani tomu nechtěla uvěřit. Dnes je přece tolik možností, a zvlášť když Lenka donedávna žila v Praze! Nadšeně a dopodrobna probraly dnešní výkony herců, pak ale řeč sklouzla na přízemnější věci. Vlastně jí Lenka poděkovala, že tátu dotlačila na pohotovost. Dnes mu je konečně trochu lépe, ale bude určitě ležet ještě pár dní. Sama ho k doktorovi posílala už na začátku, ale on prostě ji ignoroval. Pořád v ní vidí jen malou holku. Vlastně si spolu moc nerozumí. Jsou trochu jako dva trosečníci na pustém ostrově a navíc každý z nich mluví jinou řečí. Marta se usmála, protože tohle přirovnání opravdu sedělo. Trpělivě si vyslechla Lenčino podání jejího životního příběhu. Jakoby ty dvě deci vína rozvázaly Lence jazyk. Takhle ji Marta vůbec neznala. Všimla si, že má i některá gesta stejná s Petrem. A stejné oči. A stejný tón hlasu. Je to prostě jeho dcera. A Lence se viditelně ulevilo, že se někomu mohla vypovídat. Vlastně si tady, ve svém novém bydlišti, ještě nezvykla. Nikoho tu nezná, nemá žádnou kamarádku ani nikam nechodí. Jen do práce a zpátky domů. Ale už těší se na jaro. Hlavně na zahradu kolem jejich domu.
Nakonec si zavolaly taxíka a nechaly se rozvézt do svých domovů. A Marta si v duchu zhodnotila, že tenhle týden plný problémů kupodivu skončil velmi zajímavě. Snad si budou s Lenkou lépe rozumět.