Starosti fenky Scheyly
Ilustrační foto: pixabay.com

Starosti fenky Scheyly

26. 1. 2020

Odnesli mě od mámy i sourozenců a ani jsem se nestihla rozloučit. Nová paní mě vezla ve velké plechové krabici, kde jsem zvracela celou cestu. Říkala, že pokud je mně zle teď, tak v autě budu zvracet vždycky, a že to může být velký problém, když auto nesnáším. Taky jsem přísahala, že do něj už nikdy nevlezu, jen tak mě tam nedostanou.

V mém novém domově bylo plno nových pánů, asi tolik, kolik mám na tlapce prstů. Byli divní, voněli vším možným a šišlali na mě. Bála jsem se jednoho velkého pána, který se na mě mračil jako bubák. Dostala jsem plnou misku, pelíšek a za to chtěli, abych je poslouchala. Pořád mě učili, kam mám chodit na malou a kde smím dělat hromádky. Proč? Když potřebuji, tak si přeci nebudu hledat, kam jít? Prostě to pustím a basta!

Ten velký pán se pokaždé zlobil, říkal, že jsem pitomá a že se to asi nenaučím. Za trest jsem mu začala dělat loužičky do jeho postele a ne, že bude říkat, že jsem hloupá. Jenže, to se zlobil ještě víc, dokonce mě tloukl novinami, a já na oplátku stejně čurala do jeho postele, a má to!

Jídlo mně dávají docela dobré, ale chtěla bych víc, rychle si ho sním a musím potom ještě hledat, čím bych se dokrmila. Najdu vždycky něco, a když je to vysoko, tak trénuji výstupy, daří se mě loupežná přepadení a troufám si i na stůl. Je pravda, že občas shodím pár věcí, které mně překážejí někdy raději sundám ubrus, to je rychlejší. Paní přináší tašky s jídlem a to jsem u toho první a vždycky se mně podaří něco voňavého ukradnout a schovat si to. Ale oni mě nechválí, a berou mně to a ještě většinou u toho křičí. Jen jestli nejsou tak trochu lakomí?

Ta moje rodina někam odchází, když vstávám. Nechávají mě doma samotnou, a tak si můžu hledat vlastní zábavu. Jednu už mám! Na zdech jsou velké nalepené papíry, ty bych ráda odstranila. Je hrozná práce je sundat, ale už jsem ve výši mých ramen. Během dne, když se nikdo nedívá, hledám volnou skulinu, kde půjde papír odtrhnout. Pokaždé, když se mně podaří aspoň kousek, jak říká pán „tapety“ utrhnout, bývá velké zlobení. Mně to dá tolik práce a pochvala žádná? Taky se pán zlobil, když jsem několikrát udělala hromádku za dveřmi, stěžoval si, že když je otevřel, měl co uklízet a dlouho čistit koberec. Koberec? Aha? Tak to koberec zavinil, začala jsem ho trochu odstraňovat, už mám kus, ale hodně velký ještě chybí, musím to dělat, jen když není nikdo doma, protože s mojí prací nesouhlasí a odhánějí mě od ní a přitom, je to tak namáhavé.

Chodí se mnou na procházky, lidé se zastavují a chtějí mě hladit, ale někteří říkají, že moje nová rodina neudělala dobře, když si mě pořídila, nejsem prý vhodná do bytu. Ale nemůžu s tím souhlasit, vždyť je tam teplo, jídlo se najde a zábavy je tam fůra. Skáču jim proto do řeči a hádám se s nimi. Bylo mně to líto a chtěla jsem několikrát utéct, ale nedovolili mně to a vždycky se na mě zlobili, že jsem neposlušná a že asi mě dají do jiné rodiny, která mě naučí to, co oni nedokázali.

Když jsem rozkousala paní ty nové hnědé boty, které tak pěkně voněly a ve chvilkách volna jsem ohryzala židli od klavíru, roztrhala několik papučí, pán rozhodl že už to dál nejde, že jsem nevzdělatelná a i když už jsem velká holka, že mě nechce a nevěří, že se polepším. 

Napsali seznam, co jsem všechno zničila a mluvili pořád o nějakých penězích, že už jich bylo opravdu moc. Paní, co mě krmila, mě už prý taky nechce, tak nějak nevím, co se mnou bude. Ze samého smutku si sundám kousek té jejich tapety a když se mnou půjdou ven, tak uteču a už se nevrátím. Scheyla.

Soutěž - Mazlíčci
Hodnocení:
(5 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Hošková
Myslím si přesně to, co Eva níže. Sice jsem psa nikdy neměla, ale jsem přesvědčená, že pejsek "zlobí", když je sám, když je smutný nebo se nudí. Potřebuje taky, aby se mu někdo věnoval a potřebuje vědět, že ho ti jeho lidi mají rádi, Cítí to zrovna tak, jako člověk. Pro mne je ten příběh smutný. Pro toho pejska bych si snad i šla...
Eva Mužíková
Jsem tak nějak rozpačitá. Nevím zda je tento článek psaný s jakousi nadsázkou, ukázat kolik starostí s fenkou majitelé prožívají. Dalo by se to pochopit, dokonce vzít s humorem. ALE, spíš mi to připadá jako volání o pomoc někoho z rodiny, kdo se nemůže na celou situaci dívat. Opravdu netuším, co jinak hezký způsob vyprávění pejska znamená..
Zuzana Pivcová
Zrovna jsem dnes viděla u sestry pořad Kočka není pes s panem Desenským a tam byla fenka chow-chow Sheyla, tak jsem si vzpomněla na tento právě vyšlý článek. Psi mají schopnost být poslušní, ale majitelé si s nimi nevědí rady. Pak pes neví, co má dělat, a je zle. Takovéto fenky je mi líto.
Eva Mužíková
Nadičko, napsala jsi to i za mne. Od takových páníčků bych být štěnětem také utekla....
Naděžda Špásová
Jsou lidé, kteří by si neměli pořizovat žádného živého tvora. A majitelé fenky mezi ně patří. Pejsek je jako dítě, odmalička se musí vychovávat.
Dana Puchalská
Nemá to jednoduché, myslím tím psí slečnu Sheylu. Hezký článek. Manželova psí slečna dělala obdobné kousky. A milovala okusovat nejen koberec, tapety ale hlavně linoleum. Jo to byl její majstrštyk.
Vladislava Dejmková
Moc hezky napsané.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.