V mém novém domově bylo plno nových pánů, asi tolik, kolik mám na tlapce prstů. Byli divní, voněli vším možným a šišlali na mě. Bála jsem se jednoho velkého pána, který se na mě mračil jako bubák. Dostala jsem plnou misku, pelíšek a za to chtěli, abych je poslouchala. Pořád mě učili, kam mám chodit na malou a kde smím dělat hromádky. Proč? Když potřebuji, tak si přeci nebudu hledat, kam jít? Prostě to pustím a basta!
Ten velký pán se pokaždé zlobil, říkal, že jsem pitomá a že se to asi nenaučím. Za trest jsem mu začala dělat loužičky do jeho postele a ne, že bude říkat, že jsem hloupá. Jenže, to se zlobil ještě víc, dokonce mě tloukl novinami, a já na oplátku stejně čurala do jeho postele, a má to!
Jídlo mně dávají docela dobré, ale chtěla bych víc, rychle si ho sním a musím potom ještě hledat, čím bych se dokrmila. Najdu vždycky něco, a když je to vysoko, tak trénuji výstupy, daří se mě loupežná přepadení a troufám si i na stůl. Je pravda, že občas shodím pár věcí, které mně překážejí někdy raději sundám ubrus, to je rychlejší. Paní přináší tašky s jídlem a to jsem u toho první a vždycky se mně podaří něco voňavého ukradnout a schovat si to. Ale oni mě nechválí, a berou mně to a ještě většinou u toho křičí. Jen jestli nejsou tak trochu lakomí?
Ta moje rodina někam odchází, když vstávám. Nechávají mě doma samotnou, a tak si můžu hledat vlastní zábavu. Jednu už mám! Na zdech jsou velké nalepené papíry, ty bych ráda odstranila. Je hrozná práce je sundat, ale už jsem ve výši mých ramen. Během dne, když se nikdo nedívá, hledám volnou skulinu, kde půjde papír odtrhnout. Pokaždé, když se mně podaří aspoň kousek, jak říká pán „tapety“ utrhnout, bývá velké zlobení. Mně to dá tolik práce a pochvala žádná? Taky se pán zlobil, když jsem několikrát udělala hromádku za dveřmi, stěžoval si, že když je otevřel, měl co uklízet a dlouho čistit koberec. Koberec? Aha? Tak to koberec zavinil, začala jsem ho trochu odstraňovat, už mám kus, ale hodně velký ještě chybí, musím to dělat, jen když není nikdo doma, protože s mojí prací nesouhlasí a odhánějí mě od ní a přitom, je to tak namáhavé.
Chodí se mnou na procházky, lidé se zastavují a chtějí mě hladit, ale někteří říkají, že moje nová rodina neudělala dobře, když si mě pořídila, nejsem prý vhodná do bytu. Ale nemůžu s tím souhlasit, vždyť je tam teplo, jídlo se najde a zábavy je tam fůra. Skáču jim proto do řeči a hádám se s nimi. Bylo mně to líto a chtěla jsem několikrát utéct, ale nedovolili mně to a vždycky se na mě zlobili, že jsem neposlušná a že asi mě dají do jiné rodiny, která mě naučí to, co oni nedokázali.
Když jsem rozkousala paní ty nové hnědé boty, které tak pěkně voněly a ve chvilkách volna jsem ohryzala židli od klavíru, roztrhala několik papučí, pán rozhodl že už to dál nejde, že jsem nevzdělatelná a i když už jsem velká holka, že mě nechce a nevěří, že se polepším.
Napsali seznam, co jsem všechno zničila a mluvili pořád o nějakých penězích, že už jich bylo opravdu moc. Paní, co mě krmila, mě už prý taky nechce, tak nějak nevím, co se mnou bude. Ze samého smutku si sundám kousek té jejich tapety a když se mnou půjdou ven, tak uteču a už se nevrátím. Scheyla.
