Dialog je jedna ze základních forem lidské komunikace. Lidé spolu prostě musí mluvit. Někdo mluví rád, jiný je spíš mlčenlivý. Já patřím k těm jiným. Příliš neovládám umění dobrého rozhovoru. Nejsem pohotová, někdy hledám vhodná slova; mnohem lépe se vyjadřuji písemně než ústně. Řadu let jsem neměla s kým si psát. Přátel na povídání mám málo, jsem spíš introvert. Klábosení o ničem mě moc nebaví.
Loni v létě se na tomto portále objevil spisovatel. Už jsem zde o něm napsala článek: https://www.i60.cz/.../muj-nejsilnejsi-letosni-zazitek-s-portalem-i60-prichod-spisovatele. Začali jsme si psát. Postupně jsem zjišťovala, že máme hodně společných témat.
Při prvním setkání jsem s radostí zjistila, že si dokážeme i hezky povídat. Vzájemná důvěra a otevřenost, kterou jsme si projevovali v dopisech, se přenesla přirozeně i do osobního kontaktu. Otevírá se mi nový svět. Učím se dialogu. Učím se přijímat odlišné názory i kritické připomínky, protože vím, že jsou myšleny dobře. Učím se je citlivě sdělovat. Naše rozhovory mě velice obohacují, osvěžují. Zkvalitňují naše přátelství. Občasným názorovým neshodám se dokážeme vzápětí zasmát. Ve svém pozdním věku zažívám kouzlo dialogu.
Pro mne to jsou to dialogy zcela se lišící od rozhovorů s kamarádkou nebo partnerem. Povídání s kamarádkou je také dialog, někdy očistný, jindy jen zábavný; někdy ale ani jedna neřekneme té druhé všechno tak, jak si myslíme, ze strachu, že bychom ublížily. Máme také odlišná témata. Např. o ruské literatuře bych si s žádnou nepopovídala. S kamarádkou se sejdu přibližně jednou za měsíc. Píšeme si jen občas, vesměs krátké vzkazy. Se „svým“ spisovatelem komunikuji mnohem častěji.
Můj partner je dobrý člověk. Jinak bych s ním nebyla už dvacet let. Prožili jsme spolu spoustu hezkého i chvíle bolestné. Je skvělý řečník. Naslouchání ale není jeho oblíbená disciplína; mnohem více vyniká v monologu. To si pak člověk dialog moc neužije. Také už jsme si mnohé řekli.
Můj dialogový přítel voní novotou. I to má svůj půvab. Dává mi to, co jsem už dlouho postrádala. Zájem o mě, o mé běžné radosti i starosti. Nové podněty, zajímavá témata. Můžu s ním mluvit úplně o všem. Jendo, děkuji ti.
Věra Ježková
Ano. Dialogu budiž chvála, moje milá dialogová přítelkyně. V řečtině slovo dialogos znamená v tom nejširším slova smyslu rozmluvu, rozvažování, střetávání názorů. Na jakékoli téma. Poznal jsem ale, že slovo dialog si různí lidé mohou i různě vykládat. Jeden můj přítel, se kterým se nyní vídávám bohužel jen zřídka, má na tento způsob komunikace velmi svérázný názor. Jelikož je přímo nabitý znalostmi z nejrůznějších oblastí, zejména z náboženství, historie i literatury, snaží se něco z nich v tom krátkém čase našeho setkání přelít do mé hlavy. Nevím ovšem, proč těmto schůzkám říká dialog, když je to většinou jeho nepřetržitý monolog, do kterého musím násilím vstupovat, pokud se chci dostat ke slovu.
Dialog ale může být také hledáním pravdy. Prostřednictvím slova – logu. Logos, nejen jako slovo, ale také jako rozum či smysl. Mám moc rád diskuse. Dialogy z očí do očí. Rozmluvy v kruhu přátel. Prezentovat svůj vlastní názor, hájit ho konkrétními příklady, nebo naopak, nechat se přesvědčit o názoru druhých. Takový dialog má určitě svou cenu a člověka to posouvá vždy o něco vpřed.
Přes to vše se, stejně jako Věra, raději vyjadřuji písemně než ústně. Mám při tom dost času si svou myšlenku promyslet a lépe ji formulovat, než když jsem pod tlakem času. Je to velká výhoda. Otázkou však je, jakou formu ústního projevu máme na mysli. Mám svou zkušenost. Pokud jsem musel někdy pronést nějaký delší projev před publikem, raději jsem si ho předem pečlivě napsal. V tom případě nešlo ani tak o znalost tématu, jako o logickou návaznost myšlenek tak, abych se nezasekl někde uprostřed a neudělal si ostudu.
Z úvodního textu je určitě zřejmé, že moje dialogová přítelkyně, která iniciovala tyto řádky, už není pouze přítelkyní dialogovou. Že je to už nějaký čas přítelkyně na plný úvazek. Rozmlouvání s ní je pohodové, pro mne přínosné a bez obav, že řeknu něco špatně. Vždyť je to povídání mezi přáteli. Povídání s člověkem, který má široké spektrum zájmů. Společných témat máme proto skutečně mnoho. Třeba i moji oblíbenou historii starověkých kultur a s ní spojené kořeny naší civilizace.
Věrka uvedla ve svém příspěvku jedno téma. A to ruskou klasickou literaturu, kterou přímo zbožňuji. S kým jiným bych si měl o tomto tématu povídat než s člověkem, který se ruštinou a ruskou literaturou zabýval i profesně. Vždyť dvacet sedm svazků ruské literatury, v krásném vydání pražského nakladatelství J. Otty z přelomu 19. a 20. století, zdobí celý regál mé obsáhlé knihovny.
Na seniorský portál i60 jsem zavítal skutečně náhodou, jak už jsem v jednom svém článku psal. A zareagoval jsem na jeden z komentářů ke svému červencovému článku, který napsala mně do té doby zcela neznámá žena. Komentáře začaly přibývat. Až dospěly, přiznám se, až k nečekané nabídce přátelství, kterou jsem bez váhání přijal. Každé nové přátelství je velkým krokem vpřed. A toto přátelství, pokud použiji Věrčinu metaforu, skutečně voní novotou. A také velmi přátelským ovzduším. Je to přátelství s člověkem, jehož celoživotní profesní dráha vzdělaného lingvisty, majícího za sebou publikační činnost ve vědeckém ústavu, je velmi daleko všemu, čím jsem já v životě prošel. Přes své jednoznačně humanistické založení jsem skoro celý profesní život dýchal pach tiskařských barev a poslouchal rachot tiskařských strojů. Od pomocného dělníka až po vysoké řídicí funkce. Dlouhých dvacet pět let. Teprve až jsem se zbavil každodenního stresu řízení polygrafické výroby ve velkých tiskárnách, mohl jsem dát průchod svému humanistickému založení a literární činnosti.
Nemám příliš mnoho přátel, se kterými bych mohl vést diskuse o historii, filozofii, literatuře či o mnoha dalších tématech. Vlastně nemám žádného takového. Až jsem ho našel na íčku. Náhodou. Takové náhody dokážou člověku dokonale změnit život. Ta náhoda se ukázala být ženou. Lingvistkou. Přítelkyní.
Věrko, děkuji ti za tvé přátelství. Nejen tedy za naše rozhovory o všem možném. Děkuji ti za přátelství, které přerostlo rámec virtuálního dialogu.
Jan Zelenka
Foto: autorka
