Dne 4.2. byl Světový den rakoviny a tak jsem trochu zalistoval ve vzpomínkách i v ůzných časopisech. Na našem milém portálu i60.cz jsem našel článek „Desatero pacienta s nevyléčitelnou nemocí“. Samotný název zrovna optimisticky nevyznívá, článek ale obsahuje velmi užitečná doporučení k vážné situaci, v níž se mnozí z nás nebo našich přátel mohou ocitnout. V závěru je podstatné – s těmito pár větami se dnes ztotožňuji: „Neztrácejte naději a víru ve zlepšení. Každý člověk je jiný a také nemoc může probíhat různě. I když vám tělo vypoví službu a lékaři již nedávají moc naděje, vždycky existuje alespoň malá možnost, že se vše obrátí k lepšímu. Navíc, každý máme něco nebo někoho, pro co stojí za to bojovat a žít.“
Když se šťastné zítřky stanou nešťastnými dnešky, sní se o šťastných pozítřcích.
Jiří Žáček
Článkem jsem se inspiroval. Pokusím se o jiné „desatero“, kterým bych rád na vlastním příběhu rozvinul myšlenku formulovanou nadpisem tohoto článku. Nejprve se vám ovšem musím svěřit s tím, jak to všechno začalo.
Po mnoho let jsem navštěvoval v nemocnici urologii se stálými problémy s prostatou. Neměl jsem stálého ošetřujícího lékaře, ti se v ambulanci střídali, ale moji kartu se záznamy měli k dispozici všichni. Až konečně jednoho z nich napadlo nechat mě vyšetřit na rakovinu. Načež jsem si vyslechl: „Máte rakovinu prostaty a lymfatických uzlin a na ozařování je již pozdě.“ Takže šok. Chemoterapie se v tomto případě nepoužívá a operace nádoru je v mém případě vyloučena kvůli jiným zdravotním problémům. Řekli mi, že jediné, co pro mne mohou udělat, je aplikování injekcí na potlačování testosteronu jednou za tři měsíce. Na moji otázku, kolik života mi zbývá, jsem odpověď nezískal. No vždyť jsem stejně důchodce, tak mi to asi mělo být jedno… Jenže jedno mi to nebylo.
Kterak jsem se stébla chytal
Rovnou z nemocnice jsem zamířil na předem domluvenou schůzku se dvěma virtuálními kamarádkami z i60 - sestrami Marcelou a Zuzanou. A jak jsem toho byl plný, všechno, co jsem právě popsal, jsem jim vylíčil. A dobře jsem udělal. Reakce Marcely i Zuzany byla úžasná. Jedna přes druhou ze sebe chrlila slova povzbuzení. Hlavně o pozitivním myšlení v duchu českého přísloví „Naděje umírá poslední“.
Podle odkazu „Naděje“ ve Wikipedii, kde je citována řada světových kapacit, byla naděje prokázána jako důležitá část procesu uzdravení - pomáhá pacientům účinněji zdolávat jejich onemocněním. To mohu i z osobní zkušenosti potvrdit. Podle expertů mají pacienti, kteří si udržují vysokou úroveň naděje, lepší prognózu v případě život ohrožujících onemocnění i vyšší kvalitu života. Naopak pocit beznaděje během léčby vedl podle nich v mnoha případech k nepříznivým zdravotním dopadům (např. deprese a úzkost provázející proces léčení).
Nejvíce dáš tomu, komu dáš naději.
Otto František Babler
Síla myšlení je velká, jak pozitivního, tak negativního. Nemoc znamená: nemám moc. Místo doktora můžete zajít do obchodu a koupit si třeba dobrou knihu, která vás naučí, jak se udržet zdraví a v kondici. Anebo jak bojovat s nemocí. Objevte, co všechno můžete udělat, abyste se na sebe, druhé i vše kolem vás dívali jinak, pozitivněji. Mohu doporučit třeba knihu „Síla pozitivního myšlení“ od Elke Nürnbergera.
Obecně můžu říct, že povzbuzující četba hodně pomáhá. Mám velmi rád knihu Betty MacDonaldové „Co život dal a vzal“, její vyprávění z vlastního života je upřímné a bezprostřední. Za zmínku stojí zejména díl "Morová rána" o jejím pobytu v sanatoriu pro nemocné s tuberkulózou. Nikdy ji neopouští víra v dobrý konec. Je to snad má nejmilejší kniha a četl jsem ji několikrát – vždy, když mi bylo úzko. Stále je k dostání v antikvariátech.
Četba dobré knihy je ustavičný dialog, při kterém nás kniha oslovuje a naše duše odpovídá.
André Maurois
Mám také řadu knížek s humorem slovním i kresleným. Dost často si v nich listuji, zejména těch s medicínským humorem, a pořád mě to baví a pomáhá získat nadhled.
Pokud jde o odbornou literaturu o rakovině, tak tady je tomu u mě naopak. Nakoupil jsem si pár knih, jenže se musím s něčím přiznat. Najednou jsem k nim dostal nepřekonatelný odpor již při pouhém listování a žádnou jsem nepřečetl.
Ale na druhou stranu jsem hledal informace o moderních terapiích na internetu, a to mohu doporučit. V mém případě to byl můj syn, který objevil protonovou léčbu v Praze, o které mi moji ošetřující lékaři na urologii, kde jsem se s prostatou léčil-neléčil, nic neřekli. Nevím, proč. Když jsem k nim totiž přišel po skončené terapií v Praze na injekci, tak bylo zřejmé, že ji znají.
Přišel jsem, viděl jsem a budu vyprávět
Když jsem poprvé do Proton centra vstoupil, vyvalil jsem oči jako Spejbl. Překrásnému interiéru vstupní haly vévodí strom, který působí velmi optimisticky. Já jsem si jej nazval „Strom života“. Za ním je vidět veliké akvárium a na všech stěnách jsou krásné obrazy. Všude je dokonalá čistota, uklízečky vytírají podlahy vlastně nepřetržitě.
Protonové centrum v Praze léčí onkologická onemocnění a poskytuje kompletní diagnostickou péči. Léčba je hrazena zdravotními pojišťovnami a má na ni nárok každý občan České republiky. Léčba spočívá v ozařování paprskem protonových částic, přesně cíleným na ložisko nádoru Je tak maximálně efektivní a představuje menší riziko vedlejších nežádoucích účinků než jiné metody radioterapie. V případě rakoviny prostaty se jedná oproti operaci o nejšetrnější způsob léčby s minimálním rizikem komplikací.
Na terapii se jezdí ze vstupní haly výtahem, kde je k dispozici další recepce. Protože se jedná o ambulantní léčbu, pro pacienty, kteří potřebují ubytování v Praze, mají připraven seznam kontaktů na vhodné penziony či hotely. Ty jsou buď v dosahu pěší chůze anebo nabízejí dovoz i odvoz na procedury. Samozřejmostí je také objednání dopravy individuálně přímo z recepce Proton centra.
Jako velmi důležité bych rád vyzvedl chování veškerého personálu. Mé léčení trvalo pět týdnů a za celou dobu jsem se nesetkal s neochotou. Zejména u lékařů je to obrovský rozdíl oproti mým dosavadním zkušenostem z nemocnice. Vždy s úsměvem - to vydatně živí pacientovu naději v toto léčení.
Není mocnějšího léku než naděje. Nejnepatrnější známka pochyby ve tváři či v hlase lékařově může stát pacienta život.
Axel Munthe
Když jsem se po ukončení léčby rozloučil, napadla mne jedna věc, kterou jsem už zmínil. Totiž, že mezi čtenáři i60.cz mohou existovat další nemocní, kteří se dosud o této terapii od svých lékařů nedozvěděli. Těm bych rád svým článkem pomohl. Teď už jen doufám, že jsem nikoho nezklamal.
Když je člověk senilní: Má jen samé klady - nekrade a nesmilní, už jen dává rady.
Jiří Žáček + Libor Farský