„Babi, nemůžeš už být dál sama v tomto bytě,“ prohlásila vnučka šestasedmdesátileté Kateřiny, která před rokem vážně onemocněla. Je vdova a rok se snažila svou malou domácnost zvládat, přestože špatně vidí a obtížně chodí. Několikrát upadla, naposledy tak, že skončila v nemocnici s otřesem mozku. Lékaři jí jasně řekli, že sama v domácnosti žít nemůže, jinak u nich skončí brzy znovu.
„Zasedla rodinná rada a bylo rozhodnuto. Do mého bytu se nastěhovala vnučka, která je samozřejmě šťastná, že má v pětadvaceti byt. Já jsem se přestěhovala do rodinného domku mé dcery, který obývá s manželem a synem. Vypadalo to jako ideální krok na mezičas, než se uvolní nějaké místo v nedalekém domově pro seniory, do kterého bych vlastně šla raději. Jsem zvyklá mít klid, soukromí, takže jednolůžkový pokojík bych tam brala,“ vypráví Kateřina.
Teď žije u dcery a je nešťastná. Byl jí přidělen pokoj v přízemí, který má okna do dvorku. Všichni jsou celý den v práci a zamykají vchod nad schody, kterými se dá dostat do zahrady. Dělají to v dobrém úmyslu, aby se na ně Kateřina nevydala a neupadla. „Takže já vlastně celé dny sedím a koukám do dvorku, na zahrádku se dostanu jen, když jsou ostatní doma a pomohou mi. Když je hezky, tak mě to štve, chtěla bych ven. Dcera tvrdí, že by to pro mě bylo nebezpečné, kdybych se sama pohybovala po baráku a po zahradě,“ říká.
Večery tráví sama. Dcera je unavená z práce a kouká na televizi. Zeť po večerech pracuje na počítači, vnuk se učí. Každý je zalezlý ve svém pokoji. „Nechci je obtěžovat, ale někdy bych si třeba večer popovídala,“ podotýká Kateřina. Její pokoj je malý, takže se jí do něj spousta věcí nevešla. Necítí s v něm doma. „Dali mi tam křeslo, ve kterém se mi špatně sedí. Ale mlčím, nemůžu nic říkat, protože je od dcery pěkné, že si mě vzala k sobě,“ říká.
Podobnou zkušenost má sedmdesátiletý Josef. „Dcera mě přemluvila, ať se nastěhuju k ní, že se o mě postará, když žena zemřela a já byl po infarktu. Myslela to dobře, ale chovala se, jako bych byl malé dítě. Vaří jídla, která mi nechutnají. Fakt v sedmdesáti nemíním být vegetarián a chroustat zrní. Sedačku má tak nízkou, že se z ní nezvednu. Pořád mi tlumila televizi, že je to ruší ve vedlejším pokoji. Prostě to neklapalo. Štěstí, že jsem svůj byt jen pronajal, protože jsem se do něj nakonec vrátil a teď si sháním do budoucna nějaké bydlení v domově pro seniory,“ vypráví.
Je to možná zvláštní zpráva, ale někteří lidé považují bydlení v domově seniorů, kde mají zajištěnou péči a služby, za lepší variantu, než bydlení s dcerou, synem, snachou, zetěm, vnoučaty.
Každá změna prostředí ve vyšším věku je značně stresující událost a pokud se časem ukáže, že nevedla ke spokojenosti, jde o stres obrovský. Mnohdy se navíc do vztahů promítají citové problémy: Mladí jsou hodní, že si mě k sobě vzali, tak si nemůžu stěžovat.
Tématu soužití generací, přesněji přistěhování se starších členů rodiny k mladším, se často věnuje architekt Jan Rampich. Ten říká: „Ptejme se našich seniorů, jak si představují soužití s námi. Letitější člověk mívá všelijaké podivnůstky a nepodlehněme představě, že je kvůli nám bude trvale a radostně tlumit.“
Na rozdíl od lidí, kteří přistěhování staršího člena rodiny řeší, architekti na tento jev pohlížejí z ryze praktické stránky. Nastěhovat si do bytu či domku starého nemocného člověka je něco jiného, než když se tam nastěhuje někdo mladý, schopný, zdravý. Seniorovi mnohdy komplikují život takové zdánlivé maličkosti jako je příliš nízká sedačka, nemožnost se opřít při vstávání, koupelna, na kterou není zvyklý.
Architekt Jan Rampich má tyto poznatky: „Za vstupními dveřmi by mělo být dost místa na stoličku. Babička si neobuje kozačky stojíc v povážlivém předklonu, bez pocitů potápěče, kterému právě lítý žralok překousl přívodní kyslíkovou hadici. Nebojme se tam umístit i starý dobrý zouvák a co nejdelší lžíci na obouvání. Je jasné, že pokoj seniora patří do přízemí. Schody pro něj představují kromě nepříjemné překážky i možnost zranění. Smiřme se i s tím, že babička bude potřebovat své objemné televizní křeslo a pohrdne vaši designovou sedací soupravou. Uvažme, o kolik jistot senior přistěhováním k nám přišel, tak se jich alespoň pár snažme zachovat a akceptujme, že si s sebou přivezl svůj nábytek.“
Což však není běžný přístup. Mnoho lidí má jinou zkušenost. „Syn mi dal jasně najevo, že moje staré věci ve svém domě nechce. Říkal, že mají vše pěkně zařízené, že dostanu pokojík vnuka, který studuje v zahraničí. Takže já jsem se na stará kolena vlastně ocitl ve studentském pokoji a syn se tvářil divně, že jsem nejásal. Dokonce můj nábytek z mého bytu chtěli vyhodit do sběrného dvora. Nakonec si ho vzal soused a dodnes mi za to posílá jeho žena štrůdly a jiné dobroty,“ vypráví jednaosmdesátiletý Jindřich, který žije ve vile svého syna. Říká, že je to pro dobré i špatné řešení. Je mladým vděčný, že mu to umožnili, zároveň se tam však necítí být doma.
Přistěhování si seniora do bytu či domu je sice obdivuhodné rozhodnutí svědčící o vysokých morálních kvalitách rodiny, zároveň však o něm senioři často říkají: Byl to omyl. Ale neříkají to nahlas. Vědí, že by tím příbuzné naštvali, zarmoutili. Že by je mnozí označili za nevděčníky.
