Pětasedmdesátiletému Pavlovi nedávno jeho dcera sdělila, že by měl finančně pomoci jejímu synovi, tedy svému vnukovi. „Řekla mi, že mi to musí říct na rovinu, když to mě samotného nenapadlo. Že se už jako matka nemůže dívat na to, jak se její syn nemůže vyhrabat z finančních problémů a že ji štve, že se tvářím, že se mě to netýká a vesele si utrácím,“ vypráví Pavel.
Jeho vnuk se dostal do potíží, protože měl několik firem. Jenže se mu nedařilo podnikat, tak jak zamýšlel. Zůstaly mu dluhy, nesplacené úvěry. K tomu se rozvedl, platí alimenty, ženě nechal byt, žije v nájmu. „Rodina z něho dělá chudáčka, ale já jsem od začátku viděl, že se řítí do průšvihu. Všechno chtěl hned, vše rozjížděl ve velkém. Nevidím důvod, proč bych teď měl já, penzista, řešit jeho maléry,“ říká Pavel.
Je ze situace velmi rozčarován. Tvrdí, že mu rodina dává najevo, že se má lépe než jiní. „Jel jsem do lázní a dcera měla poznámky ve smyslu: no, to se někdo má, hlavně, že se pořád říká, jak se důchodci mají špatně. Nechápu, kde se to v ní vzalo. Mám pocit, jako by mi on i vnuk začínali závidět. Já jsem celý život tvrdě pracoval, našetřil jsem si. Měl jsem štěstí, že se mi v devadesátých letech podařilo ještě rozjet podnikání a vydělat. Díky tomu se nyní mám v penzi opravdu dobře. Můžu si dovolit lázně, dovolenou na horách, v létě moře. Pokud po mě něco zůstane, samozřejmě, že to dcera zdědí. Ale svými poznámkami mě tak rozčiluje, že začínám mít chuť raději všechno utratit, aby jim po mě opravdu nic nezůstalo,“ vypráví.
Mezi současnými seniory je nyní opravdu nemálo těch, kteří měli v životě štěstí a dokázali si našetřit na penzi slušnou částku, takže nyní žijí příjemný život. Je mezi nimi i nemálo těch, kteří jsou kvůli tomu v centru pozornosti svých příbuzných.
„Babička má spoustu zlatých šperků, některé jsou prý velice cenné, ještě po její mámě a babičce, který snad měla i nějaké šlechtické kořeny. Babička říká, že jednou budou moje. Já o ně nestojím, zlato se mi nelíbí. Rozhodně bych ty krámy na sebe nevzala. Tak jsem jí řekla, aby mi je dala hned, že je prodám, že potřebuju peníze. Strašně se naštvala. Měla z toho málem srdeční záchvat. Máma mě seřvala, že jsem jí nic takového neměla říkat. Nechápu proč. Tak jí leží v krabici ve zlatě spousta peněz, které já bych potřebovala teď. Nevím, proč jí to nedochází,“ říká devatenáctiletá Barbora. Zatímco její máma ji kvůli tomu vyhubovala, její otec jí dává za pravdu. „Stejně je jediná dědička těch šperků, tak by jí je babička měla dát hned. Na nic je nemá, nikam už nechodí, jmění tak leží nevyužité v krabici. Tak bychom za to pořídili něco, co Barunka potřebuje,“ říká.
Model, že každý je povinen finančně pomáhat dospělým dětem a vnoučatům, přetrvává v mnoha rodinách. Přibývá těch, v nichž převládá názor, že penzisté na tom vůbec finančně nejsou špatně. Společnost Broker Consulting na toto téma před časem dělala průzkum a z něj vyplynulo, že mladí lidé si myslí, že se senioři nijak zvlášť uskromňovat nemusí. Uváděli, že si myslí, že průměrná penze je čtrnáct až sedmnáct tisíc korun a předpokládají, že budou mít podobně vysokou. Tak odpovídala většina dotázaných ve věku dvacet až třicet pět let. Ukázalo se, že až devadesát procent mladých lidí nemá jasnou a správnou představu o tom, jak vysoké jsou starobní důchody, jak velkou část z nich penzisté v průměru vynakládají na bydlení, na léky, na jídlo.
„Není vůbec výjimečné, že když mladí lidé potřebují peníze, jdou požádat prarodiče. Ti se kvůli vnoučatům často dokonce zadluží. Mladí po nich buď žádají přímo peníze nebo ručení za vlastní nesplacené dluhy,“ vysvětlila Jana Žaludová ze společnosti KRUK, která pomáhá lidem s finančními problémy.
Zajímavá situace nedávno nastala v jedné ostravské rodině. Vlasta ovdověla a rozhodla se prodat chatu. Před tím se zeptala syna i dcery, jestli s tím souhlasí, případně jestli by chatu nechtěli. „Ani jeden z nich ji nechtěl. Oba mají domy, náročné profese, řekli, že by tam neměli čas jezdit,“ vypráví Vlasta. O chatu se s manželem léta starali sami, děti ani vnoučata tam téměř nejezdily. „Nedávali do do chaty žádné peníze, vše jsme táhli s mužem my, což z penze nebylo úplně snadné. Tak jsem chatu prodala. Asi za měsíc se syn přišel zeptat, kolik jsem za ní dostala a co s penězi míním dělat. Řekla jsem mu částku, vyprávěla jsem mu, že jsem ráda, že už nemusím mít strach, že nevyjdu z jedním důchodem. Že budu mít z částky za chatu přilepšení k penzi, že si část uložím, kdybych jednou potřebovala nějakou pečovatelku nebo domov pro seniory, abych si mohla platit služby. Tvářil se divně, odešel. Za týden přišla dcera. Také se tvářila divně a pořád zaváděla řeč na peníze. Došlo mi, že chtějí, ať jim něco z chaty dám,“ vypráví Vlasta.
Poradila se s kamarádkou, jejíž muž je právník. Ten jí řekl, že správně její děti nárok na část peněz mají, ale že jestliže se o chatu předtím nestaraly a předem neprojevily zájem o vše, co se prodeje týkalo, považuje za nemorální, když chtějí peníze nyní. „Ale říkal, že kdyby po mě tvrdě peníze žádaly, nárok na ně mají. Jsem z toho dost rozčarována. Tak oni, místo aby byli rádi, že se o mě nemusejí starat, že jsem soběstačná a zabezpečená, jsou naštvaní, že jim nedávám peníze, přestože sami vše mají. Mají domy, auta, každý rok jezdí k moři. Když jsem řekla, že pojedu k moři s kamarádkou, dcera se zeptala: Proč tak utrácíš? To se ti chce ve tvém věku k moři?“ říká Vlasta.
Někteří mladí lidé si pod pojmem penzista představují starého člověka, který už nic nepotřebuje a to málo, co mu z penze zbude, dává vnoučátkům. Jenže pak jsou překvapeni, když zjistí, že jejich babičky a dědové si od penze slibují pravý opak: začnou cestovat, vzdělávat se, bavit se. A to vše něco stojí.
Z různých průzkumů týkajících se životního stylu současných lidí vyššího věku jasně vyplývá, že mezi nimi rok od roku ubývá těch, kteří jsou přesvědčeni, že člověk musí pro své dospělé děti a vnoučata udělat vše, co žádají, včetně finančních dotací. Naopak přibývá těch, kteří odcházejí do penze s přístupem: Celý život jsem žil pro ostatní, teď budu žít pro sebe.
