Máte rádi knížky? Že se ptám, viďte? To byla jen řečnická otázka. Nějak jsem začít musela. Knížky má přece rád snad každý. Já jsem se za nimi vypravila na zámek Ctěnice. Nejsou tam takové, v nichž si můžete číst. Ale můžete se seznámit s jejich vznikem a vývojem, a to od počátku civilizace až do 19. století. Výstava se soustředí především na vývoj tisku v českých zemích. Zaměřuje se na vybrané pražské tiskaře a tiskárny; část výstavy je věnována knižním vazbám, technikám zdobení knižních desek, řemeslu knihvazače a ozdobníka. Návštěvník uvidí i krásně zdobené modlitební knížky a knížky vandrovní, které souvisely s mnoha dalšími řemesly. Můžete si vyzkoušet např. psaní brkem nebo ozdobení knihy. Zkusila jsem oboje.
.....
Základ ke vzniku knihy dal vynález písma ve starověkých civilizacích. Nejužívanějším tvarem knihy byl v tomto období svitek. Protože svitková kniha nebyla praktická, byla nahrazena později knihou svázanou, tzv. kodexem. Knihy byly psány ručně, což z nich činilo velmi vzácné a drahé předměty. Zpočátku je proto vlastnily pouze kláštery, lidé z vyšších společenských vrstev a univerzitní koleje. O proniknutí knih do všech vrstev společnosti se zasloužil zejména vynález knihtisku.
Písařské řemeslo bylo vysoce ceněno. V oblasti latinské vzdělanosti se pěstovalo písařství dlouho v klášterech. Vzdělaní duchovní knihy nejen opisovali a přepisovali, ale také iluminovali a vázali. Později působili písaři na panovnických a šlechtických dvorech, existovali písaři univerzitní, vojenští, veřejní a městští. Od 2. poloviny 15. století byly rukopisy postupně nahrazovány díky vynálezu Jana Gutenberga z Mohuče tištěnými knihami.
O prvních pražských tiskařích se dochovalo pouze málo informací. V roce 1487 zde bylo pravděpodobně vytištěno druhé vydání Kroniky trojanské. V následujícím roce začala fungovat v Praze jedna z největších českých tiskáren 15. století, která téhož roku vytiskla Pražskou bibli. Významným představitelem pražského knihtisku byl ve 2. polovině 16. století Jiří Melantrich z Aventinu. Z jeho tiskárny vzešlo přes 200 tisků. Tuto tiskárnu vyženil mistr pražské univerzity Daniel Adam z Veleslavína. Během 14 let vydal více než 80 velkých knih historických, filozofických, právnických, náboženských a přírodovědných.
Po bitvě na Bílé hoře tiskárna připadla jezuitům. V následujícím období mohly v Čechách pracovat jen tiskárny katolické. Byly pravidelně kontrolovány komisí, která zabavovala vše, co bylo namířeno proti církvi a Habsburkům. Kontrolováni byli i prodejci knih na jarmarcích a v ulicích. Česky se tisklo především pro chudinu a venkovský lid. Jazykem vyšší společnosti a inteligence byla němčina. V roce 1795 koupil jednu tiskárnu novinář Václav Matěj Kramerius, čímž získal základ k efektivnímu nakladatelskému podnikání. Uvolnění politických poměrů ve 2. polovině 19. století vedlo k obrovskému rozmachu tiskařského a nakladatelského podnikání. Vznikaly soukromé tiskárny - Grégrova, Urbánkova nebo Vilímkova - i tiskárny akciové, např. Melantrich.
K původně pouze ochranné funkci knižních desek přibyla brzy funkce estetická. Bohatá vnitřní výzdoba kodexů přímo vybízela k pokračování zdobení i na povrchu desek svázané knihy. Nejčastějším materiálem pokryvu knižních desek se stala od 6. století useň. Kožené vazby se zdobily řezbou, malováním, zlacením, event. i jinými materiály a funkčními či estetickými doplňky – kováním a sponami. Ve 13. století se začaly vyrábět desky pergamenové, v 16. století začaly být používány různé druhy barevného papíru. Oblíbené byly i hedvábné tkaniny, známé již z románského období – atlas, brokát, damašek nebo samet. V 16. – 18. století se dělala i vazba vyšívaná. Plátěná vazba začala být používána až v 19. století.
Výrobou a zdobením knižních vazeb se zabývali knihvazači. Spolupracovali úzce s představiteli dalších řemesel – pergameníky, papírníky, koželuhy, tkalci, zlatníky. kovolijci a kovorytci. V první polovině 19. století začala konkurovat rukodělným knihvazačům strojní výroba. Knihaři a knihvazači měli zpočátku cech společný s malíři; po vynálezu knihtisku a nárůstu počtu řemeslníků se osamostatnili a založili si vlastní cech.
Krásně zdobené bývaly modlitební knížky, které sloužily k prohlubování křesťanské zbožnosti. První česká katolická kniha pochází z první poloviny 16. století. Obliba modlitebních knížek vzrostla na přelomu 18. a 19. století, kdy tiskárny produkovaly řadu knížek určených všem vrstvám obyvatelstva. Kvůli cenové dostupnosti mívala část nákladu levnější vazbu. Bohatší majitelé si nechávali desky pokrývat hedvábím, kováním aj. Takové modlitební knížky jim pak sloužily i jako módní doplněk.
Zcela odlišný charakter měly knížky vandrovní – wanderbuchy. Byly vydávány v Habsburské monarchii na základě císařského patentu z roku 1827 vandrovníkům, tedy vyučeným tovaryšům, kteří cestovali a pracovali u různých mistrů. Knížky měly kapesní formát, obvykle tvrdé desky a rozsah 80 stran. Obsahovaly doklad o vyučení, povolení k vandru a potvrzení, že dotyčný není tulák. Sloužily nejen jako pracovní výkaz, ale také jako cestovní pas; proto obsahovaly fyzický popis svého majitele. Byly uváděny i informace o tom, kterými městy vandrovník prošel, a kam směřuje. Potvrzení o pracovním působení tovaryše nevydával mistr, ale obec.
Výstava mě mile překvapila. Očekávala jsem víc „technických“ informací, které mne nebudou příliš zajímat. A našla jsem spoustu krásných exponátů, citlivě doplněných komentáři. A pěkně to tam voní.
Výstava trvá do 13. dubna. Do Ctěnic dojedete autobusem 182 z Letňan nebo Vysočanské, 185 z Letňan, 302 z Českomoravské.
Zdroje:
informační panely; http://www.muzeumprahy.cz/zamecky-areal-ctenice/
Na tento příspěvek navazuje článek Jana Zelenky Krása knihy.
