V sobotu jsem jela vlakem
přes Jihlavu do Třebíče.
Chtěla jsem nejen zrakem
ukojit turistické chtíče.
Památky Unesco jsem tam vynechala,
neboť z dřívějška jsem všechny znala.
Zato tamní trasa na Pekelný kopec
byla pro mě zcela neznámá věc.
Mírně vzhůru, chvíli i po rovině,
rozhled byl krásný po Vysočině.
O tom kopci starodávná pověst se traduje,
ke svatému Prokopu a čertu se vztahuje.
V cíli kondiční Pekelné stezky
tyčí se nová rozhledna.
Architekt jí dal tvar hezký,
svou konstrukcí je pohledná.
V lese je skryta ta plnoštíhlá kráska,
její kov svými paprsky slunce laská.
Má jen pětadvacet metrů výšky,
plošina skýtá rozhled do šířky.
Sto dvacet pět schodů nahoru zdolat,
z plných plic radostně „Heureka“ zvolat,
pokochat se třebíčským okolím,
vrátit se na zem, do lesů a k polím.
Okruh měřil přes dvanáct kilometrů,
i v únoru došlo na odkládání svetrů.
Dobrý pozdní oběd v obyčejné restauraci
byl kvalitní odměnou za zvládnutou štaci.
„Do stovky" šlapeme dál!