Libor a Vlaďka si po šedesátce splnili sen. Prodali byt v Praze a pořídili si malý domek na konci jedné severočeské vesnice. „Cena byla velmi výhodná, takže nám z prodeje bytu zbyly peníze na opravy a i něco jako do budoucna. Těšili jsme se, jak si najdeme na vesnici nové přátele, jak budeme soběstační, nasadíme zeleninu, bylinky. Součástí zahrady je i menší ovocný sad. Malovali jsme si to příliš na růžovo, za pár let nás dostihla realita,“ vypráví Libor. Začal mít vážné potíže s páteří. Musel na operaci. Nemoc ho vyřadila z běžného provozu. Najednou nemohl obhospodařovat zahrádku, ale ani nebyl schopen nanosit dříví, naložit je do pece. „Navíc ve vsi zavřeli obchod. To bylo pro nás zdrcující, protože já nejsem řidička. Takže jsem se v pětašedesáti musela znovu učit řídit auto, abych byla schopna dojet do supermarketu do asi dvacet kilometrů vzdáleného města. Každá cesta je pro mě stresem,“ vypráví Vlaďka.
Za sedm let, po které žiji na vsi, se z jejich okolí odstěhovalo několik lidí. Nejdříve zmizel mladý pár, který bydlel nedaleko. „Jejich dům chátrá, oni si našli práci v Praze. Dokonce jsme už viděli, že tam přebývali nějací divní tuláci a volali jsme policii. Přestali jsme se tu cítit bezpečně, protože další nejbližší dům je také prázdný. Paní, která v něm žila, zemřela. Vesnice je pustá, není tu ani hospoda, nic. Lidé jsou zalezlí ve svých domcích. A my jsme si naivně mysleli, že na vesnicích je čilý komunitní život, že si tam lidé více pomáhají, vědí o sobě,“ vypráví Libor.
Podle Českého statistického úřadu v poslední době nejvíce obyvatel mizí z obcí, ve kterých žije okolo dvou set padesáti lidí. Ekonomicky aktivní lidé z nich odcházejí, zůstávají v nich naopak převážně senioři. Z nejmenších obcí se nyní každý rok odstěhuje okolo tří a půl procenta obyvatel.
„Lidé, kteří jsou na vesnici zvyklí žít celý život, jsou v jiné pozici než ti, kteří se tam přistěhují s poněkud naivními představami,“ říká třiašedesátiletá Jana, která dělala v jedné malé obci starostku. „Nastěhoval se nám tu jeden pár z Prahy a pořád chodili na radnici s nějakými požadavky. Byli dost bezradní, pořád si na něco stěžovali a nakonec domek prodali a někam se odstěhovali. Říkali, že jim vadilo, že se tu lidé nesdružovali, že tady nebyla žádná kultura, společenské akce,“ vypráví.
„Mezi životem na vesnici a ve městě je rozdíl a v seniorském věku si to lidé více uvědomují. Městští senioři mají více možností, jak být aktivní. Senioři žijící na vesnici se více zaměřují na běžný život, jako jsou vazby se sousedy, chov domácích zvířat, práce na zahradě. Takže pro ně přechod do penze není velká změna, žijí vlastně stále podobně. Ale člověk, který byl zvyklý chodit do práce ve městě a pak se ocitne na vesnici, může být překvapený a třeba neví, jak čas vyplnit,“ říká Dana Steinová, která se mimo jiné zabývá vzděláváním seniorů. „Vždy je důležité, aby se člověk na život v penzi připravil, měl okruh přátel, věděl, čím se chce bavit, co dělat ve volném čase,“ dodává.
Jisté je, že život ve vyšším věku v rodinném domku, na vesnici, je náročnější než život v paneláku nebo městském činžáku, kde je teplo, voda teče, světlo svítí.
„Zaskočily nás tak běžné věci jako fakt, že když při velkém větru vypadla elektřina, nefungovalo nám čerpadlo ve studni, tudíž jsme neměli nejen světlo, ale ani vodu. Dalším problémem, na který jsme nepomysleli, bylo to, že se na naši zahradu nemohl dostat fekální vůz. Prostě jsme si předem nezjistili, jakým způsobem se řeší věc jako je přeplněná žumpa,“ vypráví jednasedmdesátiletá Pavla, která se s manželem před pěti lety na trvalo nastěhovala do domku, který zdědila po své tetě. „My se těšili, jak si budeme ve stáří užívat klidu na zahradě, ale ve skutečnosti řešíme pořád nějaké technické problémy,“ vysvětluje.
„Pro mnoho lidí vyššího věku je velkým problémem to, že z malých vesnic zmizely pošty, malé obchody, lékaři. Pro seniory je často komplikované se z vesnic někam dál dostat, mnozí jsou odkázáni na to, aby co nejdéle byli schopni řídit auta, jinak by byli naprosto odříznutí od světa,“ upozorňuje Zdeněk Pernes, předseda Rady seniorů.
Žít ve stáří na venkově může být skvělé rozhodnutí, stejně jako krok, jak si poněkud zkomplikovat život. Každopádně platí, že jde o životní etapu, kterou je třeba dobře promyslet.
